Převzato s laskavým svolením autorky Vivian z jejich stránek
I
„Víš to jistě?“ zeptal se Šalnur.
Držel hubeného mladíka pod krkem a tiskl ho na stěnu lasičnice.
„Ano! Je vhodná doba,“ sípal mladík, „tak mě pusť, Šalnure, pusť mě. Jsem přítel.“
Šalnur pustil chatrnou látku jeho pláště. Ustoupil, opřel se o jeden stolek s klecí.
Tenhle chlapík pro něj nepochybně pracoval. Nosil mu zprávy z hradu a to nebylo málo. Ale bral si za svou práci dva zlaté kroužky na desetidení.
„Ne, to nejsi,“ řekl mu, „platím ti. Ty mi za to říkáš věci. To není přátelství, Resi. Jen obchod. Chápeš to?“
Res přikývl. Pak si uvědomil, že hovoří se slepcem a opakoval souhlas. Načež se pustil do proslovu, v němž Šalnura ujišťoval o své oddanosti. To nebylo třeba. Šalnur slyšel tlukot jeho srdce a cítil jeho pot. Ten chlapec se bál, a říkal pravdu.
„Takže dnes. Kudy pojedou?“ zeptal se slepec.
Res si sotva slyšitelně oddechl, zamnul si vlhké ruce.
„Mají namířeno k řece. Královna jistě bude chtít zastavit ve Skalním altánku, aby se princezna občerstvila a odpočinula si.“
„Jenom hádáš, že? Nikdo neřekl, že se zastaví v altánku, ani že pojedou kolem řeky.“
„Ano, hádám,“ řekl Res pyšně. „Nikdo nikdy neví předem, kam se Tager rozhodne jet. Ale u řeky dlouho nebyli a královna se zmiňovala, že je tam v tomto období krásně.“
„Hádáš,“ zavrčel Šalnur. Drobné svaly a vrásky v jeho obličeji se přeskupily v nový, výhružnější celek. Res se pokusil vsáknout se do stěny. „Jen hádáš, a já se mám podle toho zařídit?“
„Většinou hádám dobře,“ hájil se Res. „Opravdu. Přesně jsem uhádl, kdy moje babička zemře. Přesně na den. A sestra-„
„Táhni do Tmy i se svou rodinou,“ přerušil ho Šalnur. „Až budeš vědět něco určitého, přijď.“
„Nezaplatil jsi mi…“
„Běž!“ štěkl Šalnur.
Res zůstal na okamžik stát; slepec měl pocit, že mu v tu chvíli může dokonce číst myšlenky. Mladík zvažoval, jestli má smysl pokoušet se s tím divným Rísijcem dohadovat, a jestli nebude bezpečnější se stáhnout, ačkoli tentokrát bez odměny. Nakonec si povzdechl, tak smutně, že by to jednomu rvalo srdce. Bez pozdravu se vydal po cestě zpět k městu.
Šalnur počkal, až dozní jeho kroky. Když si byl jistý, že je Res pryč, sklonil se nad podlahou vedle své postele. Třikrát na ni klepnul pěstí. Poodstoupil a čekal.
Za chviličku se poklop, krytý nahrnutým prachem a hlínou, zvedl. Z temné díry se dívaly rezavě hnědé oči. Zašramotilo to a Krís se vytáhl ven.
„Spal jsem,“ řekl, „stalo se něco?“
„Byl tu můj člověk z hradu. Řekl mi, že dnes královská rodina plánuje projížďku, ale nebyl schopen zjistit, kam pojedou. Je to k ničemu. Co bys řekl ty?“
Krís zívl. Posadil se na Šalnurovu postel, z košile si oprášil hlínu. Protřepal si vlasy a protáhl se. Slepec přestal přecházet kolem řady klecí, zastavil se a upřel na něj svůj pohled-nepohled. Dobře věděl, jak to dokáže lidi znervóznit.
„Abych řekl pravdu, nevím,“ odpověděl konečně Krís, „asi z té hrozné díry ztrácím rozum.“
Dupl na poklop, jako by chtěl zašlápnout nějaký obtížný hmyz.
„Kdybys věděl, jak hrozné to je,“ řekl Šalnurovi, „modlím se k Paní pramenů, abych tu nemusel dál tvrdnout!“
Šalnur se zastavil a tvář mu ztvrdla. Pevně semkl rty.
„Vím, co myslíš. Já už neznám nic jiného než tmu, Krísi,“ řekl.
V nastalé chvíli se kolem jako dusivá mlha vznášely rozpaky. Šalnur cítil zlomyslnou radost, že Kríse vyvedl z míry, ale nakonec ho to ticho přestalo bavit. Mávl rukou, a sedl si na postel vedle horala. Ten se opřel zády o zeď, a konečně se trochu uvolnil.
„Říkal jsi, že ti tři pojedou na projížďku,“ začal pomalu.„Snad by se s tím dalo něco dělat.“
„Ti tři,“ odfrkl si Šalnur. „Ti tři. Mluvíš, jako bys v životě nevytáhl paty z hor!“
Krís se neohradil. „Poblíž Karnu jsem byl jen jednou, před deseti lety,“ řekl, „ale myslím, že na tom nezáleží, pokud dokážu splnit svůj úkol.“
„K tomu potřebuješ mne,“ kývl Šalnur. Otočil ke Krísovi hlavu. „Tys myslel, že pojedou sami? Královská rodina? Nenech se vysmát. Nevytáhnou paty z hradu, pokud s nimi není alespoň dvacet vojáků, k tomu všichni ti nirras, a poskoci a kdoví kdo všechno ještě.“
„Ano, ano,“ začal se Krís bránit, „to předpokládám! Nejsem tak hloupý!“
Zvedl se z postele, Šalnur také vstal. Stáli proti sobě, jako by se měli porvat.
„Dobře. Vím, že nejsi hloupý…“ zamručel Šalnur a o krok ustoupil. Náhle si sám připadal hloupě, rýpání do tohohle horala bylo tak trochu jako kopat do malého děcka. „Promiň mi.“
„V pořádku,“ řekl Krís. „To je tímhle… čekáním. Už je to víc než desetidení.“
„Ano,“ kývl slepec. Přesně ten pocit marnosti, o němž vlastně Krís mluvil, ho nakonec vedl k tomu, aby toho vážného muže stále pošťuchoval, jakoby případný spor mohl něco napravit. „Ale nakonec, určitá naděje by tu teď být mohla. Ty máš své muže někde stranou, že?“
„Nechtěl jsem, aby se tu motalo příliš mnoho cizinců. Nevěděl jsem…“
A znovu ta samá překážka. Krís si příliš zvykl na Rísiji, na domov, kde nově příchozí znamenal podezřelého. Když podhůřím pojížděl kupec, věděl o něm celý kraj. Tak to bylo i ve většině rísijských měst. Zde narazil na skutečnost, kterou za ty roky doma pozapomněl: do Karnu – a do jeho předměstí především – lidé přicházeli a zase z něj odcházeli nepovšimnuti.
Šalnur se rozhodl tentokrát to přejít.
„Dobře,“ řekl. „Mám tu vlastní lidi. Budeme královskou projížďku sledovat. Co kdyby se naskytla příležitost, jak ta dvě kuřátka uloupit?“
„Tady jsi pánem ty,“ Krís pokrčil rameny. „Věrlin tou věcí pověřil mne, ale spíš proto, abych ti řekl, co se má udělat a pak ty dvě odvezl. Ty se tu vyznáš, ne já. Budu dělat, co bude třeba. Ale nedokážu za pár dní poznat tenhle kraj.“
„V pořádku, vedení se tedy ujme Slepec,“ usmál se Šalnur. „Připrav se, horale, uspořádáme si také projížďku. Nebude to ta královská, ale bude se jí blížit, jak to jen půjde.“
Nechal Kríse čekat v lasičnici a sám se vydal k prvním stavením Stok. Zabušil na dveře chatrče, nakloněné nad břehem potoka. Ven vyhlédla žena ve vyzývavých šatech, na tvářích nános líčidla, jako by měla masku. Pohlédla na Šalnura. Úsměv, jejž považovala za svůdný, jí v mžiku zmizel z obličeje. Otočila se a zaječela na někoho, kdo se jmenoval Bórik.
Šalnur vyčkával, zatímco se žena stáhla dovnitř a ze stínu si ho nevraživě měřila. Za chvilku se objevil bosý chlapec, upravený a na poměry Stok dobře oblečený, ale páchnoucí jako vrank mrchožrout. Šalnur odhadoval, že si s kamarády hrají v zaneřáděné rokli, kam celý Karn vyvážel odpadky. Už několikrát se ho od toho pokoušel odradit, ale chlapec si myslel, že si z něj slepec utahuje, když mu vypráví o malých zvířátkách, která se mu dostanou do střev ze špíny.
„Bóriku,“ řekl mu nyní přísně, „už si zase hraješ v těch sračkách?“
„A kde si mám hrát, pane?“
„Třeba… támhle na louce, nebo v lese, verra!“
„Tady není žádná louka, a les je daleko…“ protáhl kluk.
„To je jedno,“ zavrčel Šalnur. „Chci, abys sehnal moje přátele. Uděláš to?“
Chlapec otráveně frkl. Hned nato se ale rozzářil a luskl prsty. To kdyby si Šalnur nevšiml, že před ním drží otevřenou dlaň. Slepec svého malého společníka znal. Měl ho zmáklého, jako by nejspíš řekl sám chlapec.
Znechuceně si odplivl, ale pak z prstu stáhl měděný kroužek a hodil ho chlapci do nastavené dlaně. Chlapec zvedl obočí. Už se na nic neptal, věděl, že mu Šalnur neodpoví, ale stejně by ho zajímalo, jak se slepec dokáže trefit.
„Potřebuju Arila, Starého Řepu, Gavru a Lenta,“ řekl Šalnur.
Chlapec si měděný kroužek navlékl na prst a rozběhl se mezi nízké domky. Poskakoval přitom jako kůzle, ale Šalnur věděl, že se dočká rychlého a spolehlivého vyřízení své věci. V zádech cítil pohled chlapcovy matky, ještě nepřátelštější, než zpočátku. Slyšela, koho měl jít Bórik hledat, a nelíbilo se jí to.
„Samí vyvrhelové a lotři,“ šeptala si, nejspíš přesvědčená, že neslyšeně, „a k tomu všichni Rísijci…“
Slunce stálo téměř v nadhlavníku. Šalnur věděl, že má málo času, král chtěl vyrazit po obědě, tedy krátce po poledni. A on zatím potřeboval vyřídit ještě jednu věc.
Cítil muže, kteří se kolem něj shromáždili. Do nosu mu vnikal pach jejich šatů, jejich potu, pach Stok. Slyšel tlukot jejich srdcí, jejich dech; vnímal, jak se teplo těl se rozplývá v chladném větru. Přišli všichni čtyři. Znal je dávno předtím, než ho Targijci oslepili a tak věděl, jak vypadají.
Silák Starý Řepa. Říkalo se o něm, že zvedne saga ze země jednou rukou. Jeho syn bojoval na severu proti Targijské armádě. Dva mladší synové ve stejném boji padli, ale Řepa se nikdy nepokoušel přemlouvat toho posledního, aby se vrátil. Jen od té doby mluvil ještě méně než předtím, což znamenalo, že nemluvil skoro vůbec.
Teď tu stál, obočí podmračené, vlasy zcuchané. Šalnur věděl, že má s sebou nože. Cítil pach kůže a oceli. Spokojeně mlaskl, pokýval hlavou a otočil se k dalšímu.
Aril, nejmladší z nich. Narodil se zde, rísijským uprchlíkům. Když mu rodiče zemřeli, usoudil, že je to vina Targijců, kteří je připravili o domov. Jeho oddanost Šalnurovi hraničila s fanatickým zbožňováním, ale to slepci nevadilo. Možná bude někdy potřebovat, aby za něj Aril položil život, a pak to chlapec udělá.
Gavra a Lent byli bratři. Tiší, nemluvní, ale neuvěřitelně rychlí. Nikdy nejezdili na koni ani na sagovi, dokázali by je předběhnout. Jejich zbraní byla škrtící smyčka a tiché plížení. Člověka, kterého se rozhodli zabít, mohla hlídat celá armáda – proplížili se kamkoli. Byli jedněmi z mála lidí, které Šalnur choval v opravdové úctě. Byl také rád, že je nemá za nepřátele. Nepřátelé bratrů škrtičů mívali krátký život.
„Budeme sledovat královskou rodinu na vyjížďce,“ řekl všem stručně, když se přivítali. „Z Rísije sem poslali muže, jmenuje se Krís. Půjde s námi.“
„Co se bude dít?“ zeptal se Aril.
„Pokud všechno vyjde, uneseme královnu s princeznou.“
„To je nějaký žert, Šalnure?“ vyjekl Aril. „Proč bychom měli dělat něco takového?“
„Je to příkaz od Věrlina,“ řekl Šalnur, „proto jsem všechny varoval, aby z Karnu zmizeli. Jestli se nám to podaří, bude tu horká půda.“
„Nu, Věrlin je král,“ zamumlal Aril, „určitě ví, co dělá.“
„Hmmm,“ udělal Řepa. „To je všechno? Nemáme unést taky Tagera?“
„Ten není tak pěkný, aby o něj Věrlin stál,“ ušklíbl se Šalnur.
„Když se dostaneme blízko, mohli bychom toho psa zabít,“ navrhl Gavra. „To by se mi líbilo víc.“
„Ne! Splníme úkol, to je vše. Rísiji nedostaneme zpátky tak, že zabijeme krále. Věrlin chce jednat a takhle k tomu Tagera přinutí,“ řekl Šalnur, hlas mu zvážněl.
„Hovno,“ odfrkl si Řepa.
„Král se bude zdráhat,“ kývl slepec, „a počítám, že kolem sebe bude kousat jako vzteklý pes. Proto jsem chtěl, abyste se stáhli z města. Tvoje rodina už měla být dávno pryč, Starý.“
Řepa se na něj podíval kosým pohledem. Od kohokoli jiného by tu větu vzal jako urážku. Šalnura však choval v takové úctě, že se jen rozhodl dál mlčet.
„Řekl jsem, že poslechneme Věrlina,“ opakoval Šalnur. „Možná, že dnes nepřijde vhodná příležitost. Ale pokud ano, chci zařídit ještě něco víc.“
„Začínám tě zase poznávat, Šalnure,“ zasmál se Gavra. „Nebudeš tak docela poslušný.“
„Ne. Ale zapamatujte si, že na prvním místě je Věrlinův úkol. Pokud nesouhlasíte, řeknu někomu jinému, aby mi pomohl.“
„Ale ano,“ vzdychl Gavra, „nikdy jsi nic nedělal bez nás. Nic důležitého.“
Nikdo jiný nepromluvil. Šalnur se už dávno rozhodl brát jejich mlčení jako souhlas.
„Dobře, chci ještě jedno. Krále bude na projížďce doprovázet ren Pers a jeho muži.“
„Vím, o co ti jde, pokračuj,“ usmál se Lent.
„Zemřou. Chci, aby zemřeli ve strachu.“
„Pers přikázal, aby tě oslepili, že,“ řekl potichu Aril.
Šalnur neodpověděl, nebylo třeba. Jen chraplavým hlasem dodal: „Mám pro něj nachystané překvapení. Malou projížďku dál na západ.“
„Jsme čtyři,“ podotkl Aril. „Nejsem zbabělec, ale oni budou v přesile.“
„Pokud to půjde dobře,“ řekl Šalnur, „pak Krís dostane svoje a my také. Vlákáme ty targira-les do pasti. Známe krajinu kolem Syrrai. Oni ne. Pers a jeho lidé se nedávno vrátili od hranic. Pers se tu nikdy dlouho nezdržoval. Nebudou tušit, co se děje.“
„A když to nepůjde dobře? Něco se pokazí a…“
„Arile,“ otočil se k němu Šalnur, „ty víš, co se stane, když se něco pokazí. Prostě zabijí oni nás a ne naopak.“
Nechal ta slova odeznít. Nechal své přátele, aby je vychutnali. Nikdo se neozval, aby řekl, že končí, že do toho nepůjde, že se nenechá zabít kvůli Šalnurově pomstě. Mlčeli.
„Tak jděte. Čekejte u brány, až vyjedou,“ zavelel Šalnur. „Zavolám Kríse a připojíme se k vám.“
II
Tara ještě nikdy nejela sama na koni. Pro holčičku, jako byla ona, se tak velké zvíře nehodilo. V jízdárně v podhradí cvičívala na poníkovi, ale to bylo něco jiného. Otec si sice myslel, že by samostatnou jízdu zvládla, ale maminka si nedala říct. Po pravdě jí za to Tara byla vděčná. Koně byli velicí – ačkoli ne tak, jako sagové, kteří se využívali převážně v boji nebo na těžkou práci – smrděli jako hnůj, seno a moč a měli silné zuby, které cenili.
Když jí matka oznámila projížďku, Taře se sevřelo hrdlo. Ne moc, bála se spíš, aby ji máma nepotrestala, že byla na hradbách. Ale přece. Napadlo ji, jestli ji otec nebude chtít udělat radost tím, že ji posadí na koně. V poslední době se o tom často zmiňoval, dokonce vyprávěl, jak jako chlapec ještě v mnohem mladším věku toužil vyjet sám, místo aby seděl ve voze, nebo aby ho podkoní vodil po jízdárně. Mluvil o tom takovým způsobem, jako by pokládal za samozřejmost, že po stejné věci touží i Tara.
Při obědě ho pozorovala, jestli neprozradí své úmysly. Ale Tager mluvil jen s reny a nirras, ukusoval velká sousta masa a Tary si nevšímal. Trochu ji to zlobilo.
Nimrala se ve svém salátu, až jí sklouzla vidlička a ona polovinu talíře přesunula na stůl. Zarděla se, ale nikdo si toho nevšímal, jen jeden z jídlonošů vzal mísu na zbytky a salát ze stolu smetl.
Tara si povzdechla. Napadlo jí, že by mohla vypláznout jazyk a omotat si ho kolem hlavy, vyloupnout si oči a žonglovat s nimi a nikdo z rodičů by se na ni stejně nepodíval.
Jedla dezert, sladké jadrůvky ve smetanovém krému, a přemýšlela. Myslela na to, že ji dnes otec možná posadí na záda nějakému z těch nevypočitatelných strašidelných zvířat. Čím víc na to myslela, tím víc v ní narůstal strach, až ho byla plná. Strach jako malé studené žabičky, poskakující v žaludku a deroucí se do krku.
Zašklebila se a odstrčila misku.
Musela u stolu zůstat, dokud nedojedí dospělí. Pak ji nejspíš matka pošle převléknout se do jezdeckých šatů. Nikdo jí neřekl, že bude muset jet na koni, ale ona už věděla, že to tak je.
Co kdybych řekla, že mě bolí bříško, napadlo ji. Třeba bych mohla zůstat tady. Mohla bych jít za krbovým chlapcem. Nebo by tu zůstala i maminka a byla by se mnou.
Možná by si o ní ale otec myslel, že se bojí. A i když to byla pravda, nepřála si, aby to věděl. Představovala si jeho pohrdavý pohled…
Ne, nebude se schovávat ani vymlouvat. Řekl snad někdo, že bude muset jet na koni? A i kdyby, nikdo jí nemůže nutit! Pojede ve voze, jako vždycky, nebo si nanejvýš vezme poníka!
Právě když dospěla k tomuto rozhodnutí, zvedla se matka od stolu. Vypadala bledě, nemocně a Tara si všimla, že moc nejedla. Snad se též nebála projížďky? Lirela přece jezdila dobře a ráda.
„Taro, dojdi se obléknout,“ řekla, když zachytila Tařin pohled.
I otec vstával, a uprostřed hloučku šlechticů mířil ze síně pryč. Něčemu se smál.
Tara měla ráda zvuk jeho opravdového smíchu, bezstarostný, sebevědomý a odvážný. Ale Lirela sebou trhla a ústa se jí stáhla do uzounké čárky. Zamračila se, když viděla, že tu Tara pořád stojí a dívá se na ni.
„Neslyšela jsi, co jsem ti řekla?“
„Slyšela, maminko,“ Tara sklonila hlavu.
Natáhla se, aby se dotkla matčiny ruky a usmířila se s ní. Lirela si jí však nevšimla. Otočila se a odcházela, v patách dvě služebné, udivené její úsečností a zlobou. Taková nebývala; Lirela, dívka tančící v zahradách a zpívající písně své vlasti. Ta chápavá a milá žena, která měla za nejoblíbenější služebnici zaostalou dívku. Co se to s ní děje?
Samé otázky, myslela si Tara, když odcházela převléknout se. Na světě je tolik otázek a tak málo odpovědí.
Umiňovala si, že až vyroste, bude všechno vědět.
Tedy, ne všechno, opravovala se rychle, jen to, co budu chtít vědět. A nikdo mi nebude moci nic zatajit.
Trochu se jí zlepšila nálada. Vždycky, když přemýšlela, co udělá „až vyroste“, cítila radost. Budoucnost viděla plnou jasu. Nedovedla si představit, že by mohla být temná a nejistá.
Na nádvoří stáli tři koně, postrojení a přichystaní pro královskou rodinu. Ne dva a poník, nebo jeden a vůz.Tři.
Tara při tom pohledu polkla a zastavila se na schodišti.
Podle svého nouzového plánu měla teď otci říci, že nechce jet na koni, že chce poníka. Měla se tvářit neústupně a otec by jí musel vyhovět, nebo jet bez ní.
Výborný plán, jen neproveditelný. Taře se zadrhl hlas v hrdle a roztřásla se jí kolena, takže měla dost práce s tím, aby se udržela na nohou.
„Tak pojď, Taro,“ zavolal otec.
Konečně si jí všiml, poprvé za dnešní den. Při tom pohledu nejspíš zalitoval, že neměl syna. Ten by se na svou první vyjížďku těšil, nestál by na schodech a neopíral se o zábradlí, jako by se měl každou chvíli sesypat.
„Pojď, dítě, nic to není.“
Vlídný tón jeho hlasu zpevnil Taře nohy natolik, aby mohla dojít až k němu. Nepospíchala. V ústech měla sucho a dokázala jen naprázdno polykat. Otec ji vzal za ramena a přistrčil ji k boku šedého valacha. Temeno její hlavy stěží dosahovalo k bokům zvířete. Nemohla vidět, co je na druhé straně zvířete. Teď jí kůň připadal jako zeď, ne, spíš skála, zavalitá a těžká. Slyšela, jak funí a odfrkuje, přešlapuje, těžká kopyta dopadají na zem jako kladiva. Ucouvla.
Tager napřáhl ruku a málem dceru uhodil. Včas se ale zarazil. Místo toho jen podrážděně zamručel, vzal Taru kolem pasu a vyhodil ji do sedla.
Tara měla na krajíčku. Slzy jí vyhrkly z očí a skoulely se po tvářích. Rychle si je otřela, aby to otec neviděl. Vzápětí si uvědomila, jak vysoko je nad zemí a křečovitě se chytla hrušky sedla. Opatrně se podívala dolů. Viděla otcovu tvář, plnou očekávání.
„Tak jak se ti to líbí?“
„A-ano,“ vypravila ze sebe.
Tager se s tím spokojil, plácl jejího koně po pleci a šel ke svému zvířeti. Už se zase zdál být v dobré náladě.
Tara se odvážila rozhlédnout. Viděla matku, sedící na hřbetě svého hnědáka, v dámském sedle. Držela v jedné ruce otěže, v druhé bič. Tara sama měla obyčejné sedlo s vysokou hruškou a bez třmenů. Měla moc krátké nohy, než aby jimi mohla dělat něco jiného, než se držet koni na hřbetě. A ani neměla otěže, které by mohla chytit.
Její kůň měl ohlávku a vedl ho stájník Res. Ten, který vždy vodil jejího poníka. Teď se na Taru otočil a zamrkal na ni. Nejistě se usmála, jen koutky úst.
Když se pod ní kůň začal pohybovat, zatajila dech. Sedla už se pevněji chytit nemohla, ruce k němu měla jako přirostlé. Z tváře jí zmizela barva a chvíli měla pocit, že se nedokáže nadechnout. Ale šedák běžel tak hladce, že ani necítila otřesy. Bylo to jednodušší, než sedět v houpacím křesle. Kůň se s ní nemohl zvrátit dozadu.
Zachichotala se při té představě. Rozevřela pěsti, pevně zaťaté u hrušky sedla, a položila je do husté sivé hřívy. Dýchalo se jí náhle mnohem volněji.
„Kdybych spadla, chytíš mně?“ zeptala se po chvíli stájíka. Projížděli městem, všude stáli lidé, kteří vypadali jako shrbení starci – ale to se jen klaněli. „Že ano, Resi?“
Stájník se na ni ohlédl. Zašklebil se. Tara se napřímila, záda jí strnula. Nebyla zvyklá, aby se na ni lidé dívali neuctivě. Ne obyčejní lidé. Tatínek si to mohl dovolit, ale Res?
Podívala se na něj přísně, ale on se zašklebil ještě hůř.
„Jistě,“ řekl, „jistěže bych tě chytil, kočičko.“
Tara zamrkala a zkusila se usmát. Moc se jí to nepovedlo.
III
Šalnur stál opřený o zeď nízkého domku ve Stokách, na dohled od vnější brány města. V okolí postávali jeho čtyři přátelé a všem se dařilo vypadat jako obyčejní pobudové.
Ve stínu za starým žebřiňákem se zas krčil Krís. Mohl stát vedle Šalnura, ale usoudil, že to takhle bude bezpečnější. Připadal si nápadný, cizí. Přestože mu Šalnur sehnal šaty podobné těm, jaké nosila chudina ze Stok, zdálo se mu, že se prozrazuje postojem, pohledem i chůzí.
Krátce nato, co sem Šalnur Kríse dovedl, vyjely z brány dvě desítky ozbrojených mužů. Čistili cestu od neřádstva a nežádoucích lidí. Zaháněli kolemjdoucí z ulice a na nikoho nebrali ohledy. Jejich mohutní sagové a koně vytlačili každého, komu se nechtělo uhnout. Šalnur s Krísem stáli dost daleko, takže se jich čistka netýkala.
Jakmile ozbrojenci vyjeli dál mezi domy, všiml si Krís, že Šalnurovi druzi zmizeli v okolních uličkách. Na pobudy se pohybovali dost rychle a cílevědomě, ale nezdálo se, že by to někoho kromě Kríse znepokojovalo.
Hned po dvaceti ozbrojencích se v bráně objevili čtyři dobře oblečení muži, targijští šlechtici. Dva z nich měli krásné tmavé hnědáky s lesklou srstí, nesli se na svých zvířatech zpříma a hrdě a vystavovali na odiv zdobenou, lesklou zbroj. Třetí jel na sagovi, byl nenápadnější a vyzbrojený méně okázale, ale něco v jeho zjizvené tváři Kríse znepokojovalo víc, než všechny ty jílce vykládané drahokamy a zlaté serepetičky na výstroji těch druhých. Čtvrtý šlechtic vyhlížel blahobytně a usedle, jel po boku stejně kypré ženy, sedící v dámském sedle, a potichu s ní o čemsi rokoval.
Nakonec Krís spatřil i krále s královnou a malou princeznu.
Napřímil se, aby lépe viděl. Jeho oči hltaly každou maličkost. Zkoumal a hodnotil.
Královna Lirela byla malá, útlá žena s rovnými černými vlasy. Krís věděl, že Targijci mívají plavé vlasy a světlou pleť a připomněl si, že Lirela pochází z daleké Anaritei. Sám Tager představoval ztělesnění všeho targijského, svalnatý, vysoký a pohledný muž, se zlatými vlasy a plnovousem. Zdál se docela mladý, a hleděl před sebe vyzývavým pohledem, jakoby nevěřil, že v celém světě existuje něco, co by ho mohlo ohrozit.
Tak tohle je muž, kterého proklíná celá Rísije, napadlo Kríse. Stačil by jediný šíp, jediný úder meče a…
Raději se zaměřil na Taru, malou princeznu. Obyčejné dítě, jen navlečené do zdobných šatů. Podědila matčinu barvu vlasů, a trochu se podobala jedné z Krísových dcer.
Při té myšlence sebou Krís trhl, jeho ruce se mimoděk posunuly k jílci meče u pasu. Pak, aniž by spustil z princezny oči, sevřel v dlani jednu z příček žebřiňáku. Vlhké, zpuchřelé dřevo. Zatímco se královská vyjížďka vzdalovala, Krís laťku drtil, až nakonec s vlhkým lupnutím praskla. Jako kost…
„Krísi,“ zavolal v tu chvíli Šalnur, „honem, jdeme!“
Jak ten slepec ví, že už vyjeli, napadlo Kríse. Slyšel hovor, dusot kopyt? A jak to, že vybral místo, které je bezpečné a přesto je z něj tak dobrý výhled?
„Jistě,“ řekl nahlas, „mám ti pomoci… chceš vést?“
Šalnur se zachechtal a mávl rukou.
„Vyznám se lépe, než bys myslel, příteli,“ řekl, „a teď pojď, nadeběhneme jim. Získáme náskok, abychom viděli, jestli skutečně jedou k řece. Zatím se zdá, že ano. Míří k údolí!“
Nečekal na odpověď, dlouhými kroky se pustil do spleti uliček mezi nízkými chatrčemi, ohradami a strouhami plnými neřádstva. Krís měl co dělat, aby mu stačil, protože Šalnur se skutečně vyznal. Mizel v uličkách tak úzkých, že se jimi muselo procházet bokem, ve stokách, které daly této části Karnu jméno, probíhal tržnicemi a jeho dlouhý plášť za ním vlál. V té chvíli připomínal netopýra, nedopatřením letícího ve dne. Slepý, temný stín, který se s nepochopitelnou přesností vyhýbá překážkám.
„Támhle,“ vykřikl konečně a zastavil vedle ohrady, v níž pobíhali a chrochtali čtyři vypasení žlutí qerové. „Támhle! Měl bys vidět potok a lávku… vidíš?“
Krís se podíval, kam ukazovala slepcova napřažená ruka. Přehlédl políčka na svahu, uviděl potok, vytékající z města. Také dřevěnou lávku, přes niž přejížděli první z dvaceti jezdců.
„Ano, vidím. Vojáci ji překračují.“
„To slyším, co dál?“
„Dva z nich hlídají okolí. A támhle… myslím, že se objevil král a jeho rodina. Nirras teď jedou vzadu.“
Šalnur ustoupil o pár kroků dozadu.
„Ať nás nevidí. Vím, kde jsou, nemusíš mi to říkat,“ zašeptal, „jen hlídej, aby si nás nepovšimli.“
„Jak je budeme dál sledovat?“
„Nepůjdeme za nimi. Odtud až k údolí jsou volné pláně. Pustíme se oklikou a počíháme si na ně v lesích nad řekou,“ Šalnur si otřel čelo a otočil se ke Krísovi. „Teď mi řekni, jestli někde vidíš mé muže?“
„Ne,“ řekl Krís po bedlivém prozkoumání okolí.
Šalnur se zatvářil spokojeně. Vzal Kríse kolem ramen a vedl ho zpátky. Vypadal jako člověk, kterému se vydařil první tah ve zvlášť obtížné hře.
Krís se cítil zmatený. Byla pravda, že neznal zdejší kraj a jeho možnosti, ale nechápal, proč dává Šalnur královské skupině náskok. Jestli je nechají ujet příliš daleko, už je nedohoní.
„Žádné obavy, venkovane,“ oslovil ho Šalnur, jako by mu četl myšlenky, „řekl jsem Řepovi, aby ti přivedl saga. Já, on, a Aril pojedeme na našich koních, bratři jsou rychlejší po vlastních nohou. Možná bys nevěřil, ale budou na místě první.“
„Uvěřil jsem i jiným věcem,“ řekl Krís. „Například věřím, že slepec vidí lépe, než horský sokol.“
Šalnur se zamračil a neodpověděl.
Dostali se ke stavení, které bylo větší než ostatní domy ve Stokách a dvakrát tak zchátralé. Střecha se dávno propadla a stěny z pálených cihel se hroutily. Uvnitř ruiny stál na shnilé slámě Starý Řepa a držel troje otěže – dva koně a Krísova saga Šerela. Za Řepovými zády si Krís všiml černě zejícího otvoru v polorozpadlém zdivu. Něco kovového se tam zablýsklo, a když k té díře přistoupil Šalnur, aby z ní vylovil okovaný opasek a ošklivě vyhlížející palcát s tupými hřeby, Krís pochopil, že jde o úkryt, v němž slepec a jeho muži přechovávají své zbraně. Sám měl krátký meč pořád u sebe, ač krytý pláštěm, ale on se nemusel denně pohybovat po předměstí nebo dokonce městem, a obávat se případné kontroly. V letech, kdy se mezi Targií a Rísijí zdaleka nedalo mluvit o míru, by se v sídelním městě nechal ozbrojený přistihnout snad jen sebevrah – obzvlášť, šlo-li o Rísijce. Kríse napadlo, jestli nějaká podobná věc nakonec nestála za Šalnurovým oslepením.
Řepa, nyní sám vyzbrojený kromě svých vrhacích nožů i strašidelně velkou sekerou, podal každému otěže jeho zvířete a sám se vyhoupl do sedla zbývajícího.
„Aril jel napřed. Bratři chtěli doprovod,“ utrousil mezi zuby.
„Hlupák,“ Šalnur se zatvářil kysele. „Stejně mu utečou.“
„Pojedeme,“ řekl Krís. Poplácal svého saga. Zvíře přešlapovalo na místě a pohazovalo hlavou, stejně jako jeho pán dychtivé vyrazit. „Veď nás, Starý. Uvidíte, jak se věci dělají u nás v horách!“
„To jsem zvědav,“ odfrkl si Šalnur.
Pobídl koně a vyjeli, se Starým Řepou v čele.
Cesta vedla okrajem Stok, periferií periferie. Krís si pomyslel, že tady ani nemohou bydlet lidé – ale bydleli.
Mezi zbytky zhroucených nebo vyhořelých domů a pokřivenými borovicemi vyrážely ze země, jako podivné houby, příbytky nejchudších. Byly to napůl jámy v zemi, napůl stany se střechami z klacků a starých hadrů. Někde sloužil za obydlí i žebřiňák obrácený koly vzhůru a pokrytý nedbale svázanými došky. V neuvěřitelné špíně si tu hrály hloučky dětí, podvyživených a nemocných.
Jestliže Stoky celé byly odpadem Karnu, pak toto byl odpad Stok. Vesnice zničené válkou, města po morové ráně… nic z toho nemohlo vypadat ubožeji. Tady se nedělo nic tak krajního jako válka nebo smrtící pandemie. Lidé tu trávili své všední životy, tak krátké z pohledu ostatních, jak dlouhé a bědné pro ně samé.
„To je hrozné,“ řekl Krís tiše.
„To je město, venkovane,“ odvětil Šalnur. V jeho hlase zazněla stopa soucitu, slabší než vlas.
„Pak jsem raději venkovanem,“ Krís popohnal saga. „Kdy odbočíme?“
„Hned,“ odpověděl Řepa. Po krátkém zamyšlení se na Kríse podíval a pokračoval: „Nelíbí se ti tu? Je to ubohé, že?“
„Myslíš si něco jiného?“
„Ne… Ale, nechme to. Šalnur se snažil pomoci. A dopadl, jak dopadl.“
Šalnur si odkašlal a zdálo se, že by raději na chvíli zmizel. Než tu poznámku zapomenou.
Naštěstí právě dorazili k místu, kde potok vytékal ze Stok, a Řepa otočil koně. Šalnur za ním, mávl rukou v rozmáchlém gestu, ukázal před sebe.
„Teď nám můžeš ukázat, jak u vás na venkově dovedete jezdit,“ zavolal na Kríse. „Támhle k cípu lesa.“
Krís se podíval určeným směrem. Les byl daleko, jeho cíp se ztrácel v mlze. Pro Šerela však byla taková vzdálenost směšná, zvláště když mohl jet po rovině. Na Krísovu pobídku vyrazil a půda se rozechvěla údery kopyt.
IV
Dnešní projížďka byla pomalá, protože Tara ještě nechtěla jezdit jinak, než krokem. Zato si ji nakonec užívala. Na koňském hřbetě už seděla docela volně, rozhlížela se kolem a usmívala se.
Oproti tomu královna se stále tvářila, jakoby jí kousla vzteklá krysa. Tara by na ní nejraději zavolala, že se jí ježdění líbí a že nespadne, aby se nebála… jenže si nebyla jistá, jestli je Lirela tak skleslá z vyjížďky, nebo v tom vězí něco jiného.
Vyjeli na pláně. Tady už nebylo tolik věcí k pozorování. Jen našedlá tráva, sežehnutá letním sluncem, umořená chmurným podzimem a spálená nočními mrazy. Tara si tedy prohlížela ozbrojené jezdce vpředu. Vojáci. Rozhlíželi se kolem, ale jiným způsobem, než Tara. Nehledali zajímavosti, jen hlídali. Možná to byli ti samí, co dopoledne vodili svázané lidi. Kdyby se jich tak mohla zeptat…
Nebo na to, před čím je hlídají… Draci a strašidla tady nejsou. To matka říkala, když Taře chůva vyprávěla strašidelné příběhy. Tak na co potřebují vojáky?
Tara zvedla hlavu. Začal foukat studený vítr a cuchal jí vlasy. Přetáhla si přes hlavu kapuci a zachumlala se do pláštíku. Podívala se na Lirelu a uviděla, že vítr mamince konečně přinesl úsměv. Lirela přes její hlavu kývla na Tagera a pobídli své koně do klusu. Dohonili vojáky vpředu a znovu zvolnili do kroku.
„Mohla bych jet taky rychleji?“ zeptala se Tara Rese.
Stájník pokrčil rameny. Už se na princeznu nešklebil, vlastně se nešklebil od té doby, co vedl šedáka blíž královským rodičům.
Rozběhl se, koně táhl na ohlávce za sebou. Velké zvíře nesouhlasně zaržálo, ale pak se rozklusalo. Bylo to, jako když se valí hora. Tara seděla na vrcholku té hory. Znovu se chytla sedla, zaklonila hlavu a zasmála se. Uvědomovala si sílu zvířete pod sebou, cítila, jak kopyta narážejí na zem.
Klus trval jen chvilku. Res koně přinutil zvolnit do kroku, jakmile dohonili rodiče.
„Jsem na tebe hrdý, Taro,“ řekl Tager. Natáhl se a poplácal dcerku po zádech. „Sama jsi šla do klusu, dobré.“
„Děkuji, tatínku,“ pípla Tara. „Líbí se mi to.“
„To jsem rád,“ řekl Tager, ale už se na Taru nesoustředil. Začal se bavit s nirras Lientem. Lient měl také děti a tak nalezli společnou notu.
Tara trochu zalitovala, že otec jako obvykle na projížďku vzal jen pár nirras a vojáky. Říkával, že si potřebuje odpočinout od všech těch patolízalů – Tara netušila, kdo je to patolízal, ale nejspíš každý, kromě jí samé, Lirely, nirras a vojáků – a když už se dostane pryč ode dvora, nehodlá jej tahat za sebou. Podle Tařina mínění by ho nemuselo tolik obtěžovat, kdyby vzal jednu z jejích společnic; popravdě ho to však nejspíš vůbec nenapadlo.
A maminka měla v poslední době moc vlastních starostí, takže si Tara chvílemi připadala podobně průsvitná a nenápadná jako Krbový chlapec.
Mezitím dojeli k místu, kde se potok vléval do řeky Syrrai. Kolem se začaly zvedat pahorky, dále přecházející v hory. Tara se zaklonila v sedle a představovala si, za jak dlouho si řeka prorazila cestu horami. Musela to být století, možná tisíciletí. Špatně se jí o těch ohromujících časových údobích přemýšlelo. Musela si vzpomenout, že jí samotné je sotva šest roků… a že je jen něco pomíjivého a nedůležitého ve srovnání s horstvy a řekami.
Raději očima vyhledávala květiny podél cesty. Teď na podzim jich mnoho nekvetlo, jen rudé bodláky, drobné kvítky podzimnic a stvoly fialových dirber.
Poslala Rese, aby jí některé z květů natrhal. Stájník se ošíval, když mu dala takový úkol. Tvrdil, že nemůže pustit koně. Nakonec se Tara obrátila na matku a ta Resovi poručila, aby poslechl. Zkřivil tvář, ale podal provaz od ohlávky Taře a šel pro květiny.
Tara se trochu bála, když jejího koně nikdo nedržel, ale nic se nestalo. Res se brzy vrátil s požadovanými květinami a zase se ujal vedení.
Jeli blízko řeky a Tara se mohla dívat na zpěněný proud. Na tomto místě bylo mělko, místy nad hladinu vyčnívaly vrcholky kamenů. Kousek odtud se koryto řeky zužovalo; tam stál mezi prvními stromy královský altán. Řeka hučela a šplouchala, dupot kopyt se ozýval jen tlumeně. Král s nirras Lientem se vpředu bavili o dětech a Lirela s baculatou rilou také o něčem hovořily. Tara se v sedle schoulila, přivřela oči. Chtělo se jí spát.
V
Krísův sag se ani nezadýchal, když dorazili k cípu lesa a pustili se do kopce. Zato Šalnurův kůň byl zpěněný a Řepův supěl, jako by kolem nebylo dost vzduchu.
„Uznávám, že na venkově jezdíte lépe,“ zavolal Šalnur na Kríse, „a máte i lepší zvířata.“
„To tedy ano. Co je s těmi vašimi?“
„Nejsou špatní,“ bránil svého koně Šalnur, „jen nemají vytrvalost.“
„Dostávají špatné krmení,“ dodal Řepa. „Jako lidé.“
Krís se zamračil. Připomněl si děti na kraji Stok. V takovém prostředí byl div, že nějaký kůň vůbec přežil. Ti lidé vypadali, že by zvíře dřív snědli, než by se na něm naučili jezdit.
Přitáhl Šerelovi otěže a sag zvolnil do kroku. Poskytl tak Řepovi a Šalnurovi možnost, aby ho dohonili. Jeli za sebou mezi stromy, stále vzhůru. Stoupání bylo strmé. Sagovi nevadilo, byl doma v horách, ale oba koně se do kopce škrábali s obtížemi.
Krís sledoval půdu před sebou. Byl ve svém živlu, třebaže tuto krajinu neznal. Stromy kolem sebe a čerstvý vzduch, víc nežádal. Po temném a dusném úkrytu v lasičnici bylo tohle všechno tak sladké, že se mu skoro točila hlava.
Za chvíli si všiml stop. Běželi tudy dva lidé a kůň, a to nedávno. Rozrytá hlína ještě nestačila oschnout.
Upozornil na svůj nález ostatní. Šalnur zabručel, a vysvětlil, že stopy patří bratrům a Arilovi, kteří šli napřed.
„Míří ke královskému altánu,“ řekl. „Zatím všechno vychází. U altánu je dostaneme, targijské psy.“
V jeho jindy klidném hlase se objevila téměř hysterická nenávist. Kopl koně do slabin a vyrazil vzhůru.
Vyjeli na hřeben zalesněné hory a jeli dál skoro po rovině. Oba koně už supěli námahou, klopýtali a kouleli očima, cestu po hřebenu přijali s viditelným ulehčením. Krís zavrtěl hlavou, když viděl pěnu, která jim kapala z tlam. Tak choulostivá zvířata by v horách nevydržela ani desetidení.
Asi po čtvrthodině jízdy se přiblížili k bratrům a Arilovi, kteří stáli mezi stromy a dívali se do údolí řeky. Krís seskočil ze sedla, Řepa se Šalnurem ho následovali.
Dole pod příkrým svahem uviděli kruhovou stavbu, altán mezi skalami. Kolem se shromáždilo dvacet vojáků v sedlech svých zvířat a sedm volných sagů a koní, kteří patřili královské rodině a šlechticům. Ti se skrývali uvnitř altánu.
„Dávají si svačinku,“ poznamenal Gavra.
Jeho bratr přikývl, v prstech obraceje tenký kožený řemen, svou zbraň.
„Jak dlouho tu jsou?“ zeptal se Šalnur.
„Přijeli chvíli před vámi,“ vysvětloval horlivě Aril. „Princezna dnes poprvé jela sama na koni. Slyšel jsem, jak se tím chlubí.“
„Někdo ji vedl, ne?“
„Ano, Šalnure. Stájník, který dřív vodil jejího poníka.“
„Res,“ řekl Šalnur, „to je dobré. “
„Můžeme začít,“ navrhl Krís.
„Ano,“ řekl Gavra, „měli bychom to udělat co nejrychleji. Mohou se sebrat a jet dál.“
Šalnur přikývl: „Tak tedy, Arile, Řepo, jděte s Krísem. Musíte to zvládnout ve třech. Až budete mít ty dvě v bezpečí, nechte je Krísovi a vraťte se ke svým záležitostem. Pak už bude vše ve tvých rukou, vesničane. Hodně štěstí. Bratři, jdeme.“
Potěžkal v ruce svůj kovový palcát. Věrlin Krísovi pověděl, že Šalnur býval skvělý lučištník, ale když přišel o oči, musel se přeorientovat na boj zblízka. Palcát pro něj představoval dokonalou zbraň, neboť až tolik nezáleželo na tom, kam udeřil, pokud se trefil do nepřítele.
Krís ho přesto sledoval pohledem plným pochybností.
Ano, ve městě se vyhnul překážkám, byl hbitý, pomyslel si, ale boj je něco jiného. V boji nemůže předpokládat, že cíl zůstane na místě.
Chystal se něco říct, jenže dřív Šalnur otočil koně a rozjel se po mezi stromy po hřebenu hory. Dva bratři škrtiči běželi vedle něj, rychlí a hbití. Ztratili se mezi stromy a Krís si mohl své otázky a varování nechat pro sebe. Zaťal zuby. Drobná žilka na čele mu vystoupla a horce tepala.
Podíval se na Řepu a Arila. Stáli a očekávali, co udělá.
„Jdeme. Tak blízko, jak to půjde, aniž by si nás všimli,“ řekl Krís. „Zvířata necháme tady.“
„Jak sem dostaneme ty dvě?“ zeptal se Řepa. Díval se na Kríse stejně nedůvěřivě, jako on sám na Šalnura s palcátem.
„Nemusíme je sem vodit. Jeden z nás se sem pak vrátí pro koně.“
„Mám lepší nápad,“ ozval se Aril.
„Nápad?!“ Starý Řepa si odplivl. Nebyl nadšený velením Krísovým, natož aby si nechal radit od takového cucáka, jako byl Aril. Krís si uvědomil, že čas utíká a oni jsou tady nahoře, místo aby čekali blízko altánu na svou příležitost. Zoufale se nadechl.
„Řekni, co tě napadlo,“ pobídl Arila, „mezitím sejdeme dolů.“
Řepa souhlasně zamručel.
Napůl sestupovali, napůl klouzali po svahu dolů, kolem vystupujících skalisek. Hlína byla měkká a nasátá vodou, takže se sice strašlivě zamazali, ale neshazovali dolů kameny. Arilovi námahou zrudl obličej, jak se snažil slézat svah a přitom hovořit.
„Myslel jsem,“ začal, „myslel jsem… že bychom mohli… mohli…“
Sklouzl, chytl se kořene a utrhl ho, narazil si koleno o kámen a zasyčel bolestí. Nicméně okamžitě pokračoval: „Mohli bychom si vzít jejich koně… jestli tedy ti vojáci odjedou. Jestli se to povede.“
„Dobrý nápad,“ pochválil ho Krís. „Vy dva se pro své koně vrátíte později. A já to s Šerelem zařídím po svém.“
Tak rozzářený obličej viděl naposledy, když měla jeho nejmladší dcera narozeniny a on jí nosil na ramenou po lese. Aril se zastavil. V úsměvu roztáhl ústa od ucha k uchu. Nadechl se a nejspíš si chystal delší projev, Krís ho však zarazil. Sykl a přiložil si ukazováček na rty.
Nacházeli se nad altánem, skála před nimi spadala prudce dolů a k altánu se dalo slézt jen postranními pěšinkami. Dalo se odtud vidět na střechu, zaneřáděnou spadaným listím. Zevnitř se ozývaly hlasy, ženský smích.
To bude královna, pomyslel si Krís. Chloupky na zátylku se mu naježily.
Vzpomněl si na svou rodinu. Zaťal pěsti.
Dost! A ještě jednou dost!
Ve tváři mu ztuhl napjatý výraz. Odvázal pruh látky, kterou měl kolem pasu. Nahmatal v hlíně kolem několik správně velkých kamenů a nasypal si je do záhybu pláště.
„Co to máš?“ zašeptal Aril sotva slyšitelně.
Krís se na něj podíval. Spatřil oči chlapce, který si myslí, že je muž. Povzdechl si.
„Prak,“ odpověděl na Arilovu otázku.
„Je to zbraň?“
„Ano.“
„Nikdy jsem nikoho neviděl, že by používal… prak.“
„Odkud pocházíš, Arile,“ Krís si chlapce změřil od hlavy až k patě a Arilovy líce potemněly. „Jsi z Rísije?“
„Ne… totiž ano… Totiž, rodiče odtud přišli. Já se narodil tady.“
„Prak používají horalé v Danirském kraji. Já jsem odtud.“
Laskavý tón kombinovaný s vážným obličejem Arila mátly. Nevěděl, jestli se usmát, nebo zamračit.
„Jak se s tím zachází?“ zeptal se nakonec.
„Nejspíš to uvidíš,“ řekl Krís a otočil se k chlapci zády.
Neměli by mluvit. Z altánu je nejspíš nikdo zaslechnout nemohl, ale co kdyby přece. Co kdyby s sebou měl král někoho výjimečně nadaného, někoho, jako je Šalnur?
Krís se pohodlněji usadil, v levačce stále svíral cípy pláště. Kameny uvnitř chrastily. Opřel se o kmen stromu a sledoval údolí před sebou.
„Pamatujte, rychlý útok a ještě rychlejší ústup,“ nabádal Šalnur své dva spojence, „musíme je překvapit natolik, aby se pustili za námi. Nesmějí mít čas o tom přemýšlet.“
Bratři tiše kývli. Šalnur nepotřeboval slyšet souhlas. Stačilo mu, že nikdo nic nenamítá. Poplácal po krku svého koně. Srdce mu oproti očekávání prudce bušilo.
Kdy byl naposledy v boji? Jsou to tři roky? Čtyři?
Uvidíme, pomyslel si. Jestli mám umřít, dnes je na to stejně dobrý den, jako jakýkoli jiný.
Pobídl saga a vyjel s ním ze zákrytu jehličnanů. Mířil tam, odkud byl slyšet hovor a smích.
Jízdní oddíl pod velením rena Perse čekal, shromážděný kolem altánu. Muži zůstávali v sedlech. Jejich prací bylo vytrvávat ve střehu, připravení na možný útok. Povídali si, ano, ale očima stále sledovali okolí. To, že na krále dosud nikdo nezaútočil mimo bitevní pole, nebyl pro ně důvod, aby se toho neobávali. Všechno se jednou stane poprvé.
Koně i sagové skláněli hlavy, čenichy zabořené do trávy. Udidla jim znesnadňovala trhání trávy a žvýkání, přesto se snažili. Vítr se jim opíral do boků a čechral srst.
Z altánu byl na vojáky zvláštní pohled. Proti velkým sagům se zdáli malí a jejich zbraně neúčinné. Přesto se jiskřily a blýskaly odlesky slunečního světla. Špice kopí se ježily do výšky, hlavice mečů a mosazné přezky na postrojích zvonily při každém pohybu a v poryvech větru.
Za ozbrojenci se otevíral výhled na zvlněné dno údolí, nazlátlou stuhu řeky vinoucí se středem a sráz a stráň a horu na druhém břehu. Obraz míru a klidu, do nějž vojáci vůbec nezapadali.
Rodiče seděli na lavicích, pili víno a povídali si s nirras a Tara si na kruhové kamenné podlaze hrála na tanečnici.
Když přijeli, nějakou dobu se dívala na vojáky, fascinovaná blyštivou zbrojí. Pak se pokoušela otce přimět, aby si s ní hrál, nebo jí odpověděl otázky, ale bylo to marné. Tak tedy pobíhala dokola a mezi sloupy. Z hlavy si sundala šátek a mávala s ním nad hlavou. Zpívala všechny písně, které kdy slyšela.
Všimla si, že ji pozoruje Res. Seděl před altánem na velkém kulatém balvanu a díval se na ni bledýma očima. Rychle se odvrátila. Celá udýchaná se posadila na lavici a čekala, až se jí rozbušené srdce uklidní.
Ohlédla se přes rameno. Resův pohled neodbočil ze směru. Chvíli jeho zírání opětovala, pak se otočila. Zamávala rukama, jakoby odháněla mouchy.
Nakonec vstala a vydala se prozkoumat okolí altánku. Možná tu najde zajímavé rostliny. Shýbala se nad uvadající trávou a hledala různě tvarované listy.
„Taro!“
Ostrý hlas ji přinutil napřímit se. Ohlédla se k altánku. Zatoulala se od něj daleko…
Mezi sloupy stála Lirela, slunce jí svítilo do vlasů a dělalo z její tváře krásný portrét na tmavém pozadí. Ta tvář byla ale rozzlobená. Tara sklonila hlavu a rozběhla se zpátky k altánu.
Zarazil ji až dusot kopyt a volání rena Perse.
Něco se dělo.
Krís se smíšenými pocity pozoroval, jak malá princezna opustila altánek a na mírně svažité půdě před ním začala hledat květiny. Všiml si i stájníka Rese a něco na způsobu, jakým se ten muž díval na Taru, ho znepokojilo. Někomu takovému měl Věrlin svěřit únos. Stájníkovi by se to líbilo! Díval se na princeznu s netajenou žádostí.
„U Paní pramenů,“ zašeptal Krís.
Chvíli se nedělo nic, princezna hledala v trávě květy; skloněná, jako by se snažila stopovat nějaké zvíře. Vítr foukal do srsti sagů, hřív koní a rozevlával pláště mužů.
„Taro,“ ozval se z altánku ženský hlase.
Královna, věděl Krís.
Prudce zvedl hlavu. V téže chvíli vyjel z lesa Šalnur a rychlým cvalem se blížil k altánu. Nad hlavou mával palcátem, ve vyceněných zubech tiskl kostěnou píšťalku, jakoby vší silou pískal. Krís však neslyšel žádný zvuk. Za slepcem běželi bratři jako dva zuřiví psi.
„Už to začalo,“ řekl Aril.
Řepa přikývl, v jeho pravé ruce se objevila čepel nože.
„Ještě počkejte,“ mírnil je Krís.
Vojáci dosud nevyjeli.
Nejprve ren Pers myslel, že se na něj řítí nepřátelské šiky. Země duněla a vzduchem zněl křik plný nenávisti. Pak poznal, že je to jediný jezdec a dva pěšáci. To už v ruce třímal tasený meč a jeho muži bez povelu vyráželi vstříc útočníkům.
„U Zlatého,“ zavrčel, „to je ten Rísijec… Stůjte!“
Vojáci zastavovali svá zvířata, dva z nich však rozkaz přeslechli a střetli se s útočníky. První zaútočil kopím na slepce, ale u druhého boku jeho koně se jako přízrak objevil jeden z bratrů.
Skok.
Jezdec stačil pustit kopí a sáhnout po dýce u pasu, ale už ji nestihl vytáhnout. Škrtič ho strhl z divoce pádícího zvířete, na zemi mu vrazil koleno do břicha a jediným pohybem zadrhl škrtidlo kolem jeho hrdla.
O druhého vojáka se postaral Šalnur. Jejich koně se cvalem řítili proti sobě; do poslední chvíle se zdálo, že na sebe musí narazit. Vteřinu před tím, než se minuli pravými boky, voják s vítězným výkřikem napřáhl ruku s mečem, dlouhým obloukem se chystal srazit Šalnurovi hlavu. Slepec, tváře naduté, jak foukal do píšťalky, se však přikrčil, ostří mu zasvištělo nad temenem. Téměř ve stejném okamžiku, když se oba koně těsně míjeli, máchl Šalnur palcátem a zasáhl vojáka do zátylku. Úder, vedený v podstatě dozadu, měl o něco menší sílu, přesto stačil rozdrtit kosti i pod kroužkovým závěsem přilby.
Muž se zřítil ze sedla, jeho kůň běžel dál sám a vyhazoval přitom splašeně do stran. Všechna zvířata, kromě Rísijcova koně, zvuk kostěné píšťalky plašil.
Ren Pers to viděl a viděl také, jak jsou jeho muži zmatení. Za zády mu vřeštěla ta protivná princeznička anirras se hotovili k boji. Král se dral na svého koně, chystal se velet.
Pers potichu zaklel.
„Je to jen slepec a dva pěšáci,“ vykřikl, „dostaneme je!“
Jeho muži to vzali jako očekávaný povel, a vyrazili.
Pers se obrátil ke králi: „Tohle vyřídíme, můj pane. Zůstaň s rodinou, prosím.“
Tager se zatvářil skoro zklamaně, ale přikývl, a seskočil ze sedla.
Persovi blesklo hlavou, jestli neměl síly rozdělit a nějaké muže nechat u krále. Ale neviděl k tomu žádný důvod, krom toho, v altánku zůstávali čtyři nirras. Proti pár prašivým resias to byla síla víc než dostačující.
Pobídl koně a vyrazil.
„To se ti nepovedlo, Persi,“ poznamenal Řepa, a příšerně se zašklebil. Možná to měl být šťastný výraz, ale jeho obličej už nevěděl, jak na to.
„Teď je ta pravá chvíle,“ řekl Krís a začal slézat dolů k altánu, „pojďte. Ještě jsou tu nirras.“
Arila a Řepu nebylo třeba pobízet. Drali se po zabahněné stezičce dolů tak vášnivě, že si několikrát narazili zadky. Krís zůstal pozadu, vkládaje do svého praku kámen.
Lirela popadla Taru do náručí a přitiskla ji k sobě. Dívala se za jízdním oddílem, jak mizí za výběžkem lesa. S nesouhlasným výrazem vrtěla hlavou. Jakmile k ní přistoupil Tager, napřímila se a pohladila Taru po hlavě.
„Je z toho vystrašená,“ řekla, „a oni nás tu nechali bez ochrany! Co když to byla léčka, Tagere, co když…“
„Uklidni se, ženo. Musel to být nějaký šílenec, Pers to s ním vyřídí,“ Tager se neklidně rozhlížel, ale spíš proto, že nesnášel dětský pláč. „Nic nám nehrozí.“
Lirela se chystala říct, že útočníka zná, že je to cvičitel v lasičnici… Právě včas si uvědomila, že Tager o jejích návštěvách v lasičnici neví, a ani by se o nich dozvědět neměl.
Tager k ní přistoupil, položil Taře ruku na rameno a sehnul se k ní. Rozpačitě svraštil čelo.
„Už je to v pořádku,“ těšil dítě, „to byli jen-„
„Tatínku,“ vykřikla Tara a pokusila se vykroutit z matčina náručí.
Ohlédl se a spatřil tři muže, jak se blíží k altánku ze strany. Nevypadali, že přišli na diplomatické jednání. Byli celí od bláta a všichni ozbrojení.
Tager se zvedl, nešetrně dceru odstrčil zpět k matce. Jeho ruce se sevřely na jílci meče. Z výrazu v jeho tváři byla Lirela vystrašená téměř víc, než z těch mužů; jakási pochmurná radost, touha ublížit, vidět krev. S taseným mečem král odstrčil stranou i urozené pány, kteří se chystali altán bránit, a vykročil vstříc příchozím.
Tara začala znovu ječet, ale tentokrát se nikdo neměl k tomu, aby ji utěšoval.
Od okamžiku, kdy udělal poslední krok na svahu a ocitl se vedle altánu, jednal Krís s přesností a rychlostí horského lva. Několika skoky přeběhl kolem mřížované boční stěny a ocitl se před východem. Řepa s Arilem se drželi za ním.
Na krátkou chvíli Krís s králem Tagerem stanuli proti sobě, jejich pohledy se střetly a proběhlo mezi nimi zvláštní porozumění. Dva dravci odlišného druhu, střetnuvší se uprostřed lesů.
Pak se vedle krále postavili tři z nirras. V rukou obnažené meče. Čtvrtý šlechtic se nedokázal vykroutit z objetí své ženy, která na něm visela jako ohromné pestrobarevné klíště a vřískala hůř, než malá princezna.
Rísijci se nepotřebovali domlouvat. Řepa se svými noži byl rychlejší než špatná zpráva.
Výkřik, blesk oceli. Krále potřísnila krev muže, který stál po jeho pravici, Tara zaječela ještě silněji a skryla tvář v Lireliných šatech. Nejmladší z nirras, ten, který se tak krásně nesl na svém ušlechtilém hnědákovi z bran Karnu, se teď svalil před Tagera, ruce na hrdle, proťatém nožem. Král ho překročil, jako by šlo o míň než skolené zvíře.
I zbylí dva nirras vykročili dopředu. Starší, s bledou jizvou na tváři, v nepříliš honosných šatech a s mečem, na němž bylo znát, že je často používán, a otylý muž středního věku, vystrojený jako na ples, a třímající svou zbraň tak trochu neobratně.
Rozložení sil jeden na jednoho se Krísovi líbilo, a v duchu děkoval vřískající matroně, že svého muže drží na místě jako kotva. A na onom nirras samotném bylo vidět, že je jí za to vlastně také vděčný.
Na delší uvažování ale nebyl čas. Starý Řepa švihem mrštil druhý nůž, tentokrát na staršího nirras. Muž se hbitým pohybem uhnul, ocel zazvonila o kámen vedle altánu, a vzápětí se Řepa musel bránit výpadu spodem – sotva stačil popadnout sekeru a při ústupu klopýtl. Zaklel, odplivl si, a pak už se zbraně pustily do svého tance za doprovodu ocelové hudby. Na obou stranách stála zkušenost, rozvaha, a hněv, ovšem dobře využitý a zkrocený, aby sloužil.
Téměř současně se Aril vrhl na obtloustlého šlechtice. Rísijský mladík třímal cosi, co by se s notnou dávkou shovívavosti dalo označit za meč; spíš se to ale podobalo mírně orezlému kusu pluhové radlice. Na okamžik se zdálo, že nirrasova lesklá, nádherná zbraň musí tuhle směšnou věc přeseknout ve dví – ale při střetu z Arilova meče jen odlétly šupinky rzi.
Obě dvojice vyrovnaných protivníků se pomalu vzdalovaly od altánu, Rísijci ustupovali, šetřili síly, jak to šlo, a nenápadně odváděli nirras dál od královské rodiny. Krís to s uspokojením zaznamenal, ačkoli neměl čas se na své společníky soustředit.
Zůstával před altánem, zaměřený na krále. Na pohled klidný, lenivý postoj, u levého boku kapsu vytvořenou z cípu pláště, s prakem a kameny uvnitř, v pravačce krátký meč. Drželi si od sebe několik kroků odstup, a zatím jen obcházeli v kruhu, zaklesnuti do sebe pohledy; dva vlci, odhadující vhodný okamžik k útoku.
„Ty rísijská bestie,“ vrčel Tager. „Ty… brzy se vrátí moji muži a rozsekají tě za tuhle opovážlivost na kusy, stejně jako tvoje svinské druhy. Ale spíš to dřív udělám já!“
Skočil vpřed, svrchu vedenou ránou mínil Kríse rozseknout od hlavy k patě. Horal pokrčil kolena, nastavil vlastní čepel. Síla úderu ho přinutila jít ještě blíž k zemi, pak ale srazil Tagerův meč stranou a kopl krále do holeně. Tager zaskučel, vztekem a bolestí před očima rudo.
„Sketo!“ zaryčel a znovu se na Kríse vrhl.
Jeho dlouhý meč mu dával výhodu, mohl si od horala držet odstup, a zdálo se, že ani větší váha zbraně mu nedělá potíže. Jenže Krís byl rychlejší, a navíc se vůbec nepokoušel bojovat podle etikety. Tentokrát se skrčil, překulil kus dozadu – hned byl zase na nohou, vytáhl a roztočil prak, zatímco pořád ustupoval. Tager se otočil, brunátný zlostí. Divoce se napřáhl, ale rána kamenem do klíční kosti napravo ho téměř srazila zpátky. Hekl, zapotácel se, a pravá ruka se mu znatelně roztřásla. Letmo se zraněného ramene dotkl levicí, jako by nemohl uvěřit, že ho tak zrazuje. Krís se usmál, viděl, že král si teď není jistý sebou ani svou zbraní.
Jeho další útok opravdu odrazil takřka bez námahy. Bolest a zlost Tagera zbavily rozvahy. Vedl sek příliš kolmo, čepel se kymácela, a úder neměl zdaleka takovou sílu, jako ty předchozí. Krís znovu uhnul, vlastní čepelí tu Tagerovu srazil stranou. Když krále váha zbraně a setrvačnost připravily o rovnováhu, uhodil ho Krís hlavicí svého meče do spánku. Tager se napřímil, otevřel ústa a zachroptěl. Pak se složil k zemi.
Lireliny ruce vylétly vzhůru. Zakryla si ústa, vytřeštila oči. Tara skrčená u jejích nohou zmlkla a strčila si palec do úst. Dívala se na otce, nehybně ležícího na zemi před Rísijcem, po tvářích se jí řinuly slzy.
Nezbyl tu nikdo, kdo by je chránil, poslední nirras se svou bachratou ženou využili příležitosti a potichu se vytratili v průběhu souboje.
Řepa vyrazil protivníkovi meč z ruky. Než stačil této své výhody využít, nirras hmátl po klacku, ležícím příhodně blízko. Táhlým pohybem se mu podařilo Rísijce uhodit přes prsty, zrovna když pozvedal sekeru. Řepa hekl, sekera mu vyklouzla z rukou. Nirras Virel, rozběsněný bojem do nepříčetnosti, mu vrazil koncem větve do břicha a Řepa se zkroutil na zemi.
„Chcípni,“ zařval nirras, od úst mu odletovaly kapičky slin, „chcípni, chcípni, chcípni!!!“
Bušil do Řepy klackem a znemožňoval mu vytáhnout některý z jeho dalších nožů, nebo se natáhnout po sekeře. Jedna rána Řepovi přerazila nos, další ho zasáhla do ledvin. Na čele nirras Virela vyrazil pot, oči získaly šílený výraz.
„Arile,“ vyrazil ze sebe Řepa.
Chlapec se otočil. S nirras Virelem původně bojoval on, a dalo mu to zabrat, třebaže obtloustlý šlechtic s mečem nedovedl zacházet o nic lépe. Nakonec jenom ustupoval, když se nirras bojem rozvášnil tak, že ho to nejspíš samotného překvapilo. Mezitím však Řepa svého protivníka po obtížném a vyrovnaném souboji srazil k zemi, spíše šťastnou náhodou; a přestože byl vyčerpaný a několikrát lehce raněný, Arilova soupeře převzal. Aril se pak rozhodl pronásledovat manželský pár, který spatřil utíkat do lesa – a už sám skoro vkročil mezi stromy na svahu, když zaslechl ten výkřik.
A teď uviděl Starého Řepu ležet v klubíčku na zemi, obličej v krvi. Obrátil se, a rozběhl se mu na pomoc. Naneštěstí se přitom rozhodl mávat svým orezlým mečem a křičet rísijsky nadávky.
Virel, člen královské rady a jeden ze zastánců rísijského práva na samostatnost, přestal mlátit klackem do ležícího muže, napřímil se. Z jeho pověstné zdrženlivosti a uvážlivosti zbylo pramálo. Tvář měl zkřivenou, oči mu plály. Nedávno načesané a navoněné vlasy zplihly, odhalily začínající kouty.
Spatřil hocha s mečem, zvedl klacek nad hlavu. Zařval jako medvěd, a udeřil.
Arila jeho vzhled zaskočil. Prve bojoval se šlechticem, který nedovedl upustit od pravidel dvorních soubojů, a třebaže v boji s mečem měl jistě lepší teoretickou průpravu, proti úskokům a špinavým trikům chlapce ze Stok se jen těžko bránil.
Teď se Aril střetl s burácející zuřivostí, s o mnoho starším a těžším mužem, rozběsněným do nepříčetnosti. Na útok zareagoval zpožděně, jen náhodou se mu podařilo uhnout ráně.
Nirras se na něj vrhl znovu, vyl přitom jako vzteklý pes. Aril nastavil meč, přimhouřil oči. Nirras změnil směr úderu. Udeřil Arila do břicha. Chlapec se ohnul, pustil svou zbraň. Zapotácel se, vydávaje dávivé zvuky. Oči se mu zamžily.
„Ne-nedělej… prosím,“ podařilo se mu říci, než klesl na kolena.
Nirras Virela by ta slova zastavila, v jiné situaci a na jiném místě. Nyní před sebou neviděl chlapce, sotva odrostlého dětským hrám, ale nebezpečného útočníka. Napřáhl se a vší silou udeřil Arila do hlavy.
Zakřupalo to, jako když šlápne na suchou větev, a pravá polovina Arilovy tváře se zhroutila dovnitř. Jeho ruce se zvedly, položily se na obličej v gestu úžasu, pak celé zakrvavené klesly. Aril vydal tichý zvuk, podobný zaševelení větru ve vysoké trávě.
Nirras se zapotácel, ještě jednou udeřil na stejné místo a tentokrát to začvachtalo. Virel zbledl, pustil klacek a sledoval, jak Aril padá na tvář. Ze zavalitého šlechtice rázem vyprchala všechna zuřivost, ale už bylo pozdě.
Za jeho zády se Starému Řepovi podařilo zvednout na kolena. Nahmatal topůrko své sekery, vytřel si krev z očí, vstal a napřáhl se z posledních sil.
V okamžiku, kdy si nirras připomněl, že jednoho živého nepřítele nechal za sebou, mu Rísijcova sekera téměř sťala hlavu.
„Tak,“ zachraptěl Řepa. „To by bylo, verra!“
Točila se mu hlava, ale věděl, že to brzy přejde. Pomalu se otočil, aby viděl, co dělá venkovan.
Krís se přiměl nevšímat si toho, co se děje za jeho zády. Jediné krátké ohlédnutí mu stačilo, aby se přesvědčil, že Řepa s Arilem odvedli své protivníky za výběžek skály. Pokýval hlavou.
Zatasil meč, prak pověsil za opasek a přistoupil k Lirele. Stála vzpřímená, obličej kamenné sochy. Přesto se jí třásla brada.
Krís pochopil, že se ho bojí. Čeká, že ji znásilní a zabije. Přinutil se pousmát.
„Neboj se, paní,“ řekl. „Nechci ti ublížit. Ani tvému dítěti.“
Za jeho zády se ozvalo zaječení, chroptění a řev. Lirela sebou trhla. Sehnula se k Taře – oči přitom nespouštěla z Kríse – a přinutila ji, aby se zvedla. Pak ji k sobě přivinula.
„Tomu nevěřím,“ řekla.
Polkla. Oči se jí naplnily slzami.
„Ty chceš mojí dceru!“ vykřikla nepřirozeně vysokým hlasem. „Chceš ji pro Anilu!“
„Neznám nikoho, kdo se jmenuje Anila,“ řekl Krís po pravdě. „Půjdete se mnou obě.“
„Takže to je únos,“ pronesla po krátkém zaváhání, a její ustrašenost byla pro tu chvíli ta tam. „Ale to neuděláš! Nesmíš!“
Lepší bude, když se s ní přestanu bavit, pomyslel si Krís. Lepší pro nás oba. Stejně se tu nesmíme zdržovat. Král se za chvíli probere. U Paní pramenů, tohle se mělo udělat jinak. Čistě.
Samozřejmě – dosud neměl s únosy zkušenosti. Kdyby ho Věrlin poslal do bitvy, kdyby ho poslal zabít, kdyby…
Zamračil se a zavrtěl hlavou. Kolem pasu měl omotaný provaz; teď ho odvázal. Zvedl oči a pohlédl Lirele do tváře.
Pokusila se couvnout, ale třesoucí se Tara se k ní tiskla tak pevně, že nemohla udělat krok.
„Nechoď blíž,“ začala nejistě, „varuji tě. Nedotýkej se mě ani mé dcery, nebo… nebo…“
A začala vzlykat. Vlasy z pečlivě svázaného účesu jí padly do očí. Ramena sklesla. Tara v jejím náručí se přidala k jejímu pláči.
„Ani trochu čestný úkol,“ zašeptal Krís. Na hrozný okamžik uviděl před sebou Nenu a svoji malou Věrenku. Zavrtěl hlavou. „Ale já ho splním! Odpusť, paní…“
Jemně vzal kolem ramen Taru a odtáhl ji od matky. Princezna se pohybovala šouravým krokem, vůbec neohýbala kolena, ale ani se nevzpouzela. Krís zadržel Lirelu, která se chystala dcerku přitáhnout zpět k sobě.
„Musím to udělat,“ řekl, „nebraň se, mohl bych ti ublížit. A to si nepřeju, opravdu.“
Pokusila se něco vyslovit, rty se jí třásly, úpěnlivě se na Kríse dívala. Ale nakonec oči sklopila a nechala ho, aby jí svázal zápěstí a ovázal jí provaz kolem pasu.
Až potom zvedla hlavu: „Za tohle zemřeš strašnou smrtí!“
Když se jí chystal odpovědět, znovu se odvrátila.
Zpoza skály už nebylo nic slyšet. Zdálo se, že se tam všichni pobili navzájem. Krís neměl vůbec chuť jít se tam podívat. Přesto to musel udělat. Musel zjistit, kdo a jestli vůbec někdo přežil.
Dřív se však vynořil Řepa, kulhající, dobitý. Zdálo se, že jeho nos několikrát změnil směr růstu, prsa košile byla ztmavlá potem a krví. Svoji těžkou sekeru někde nechal, místo ní vlekl v náručí bezvládné tělo.
Než Krís zjistil, že jde o Arila, chvíli to trvalo. Hlavně proto, že polovinu obličeje chlapci někdo rozbil na kaši. Lirela se s odporem odvrátila, Tara stála s pevně zavřenýma oči a fňukala.
„Zaplatili jsme za ty dvě targijské čubky vysokou cenu,“ řekl Řepa chraplavě, když dotáhl Arila ke Krísovi a jemně ho složil do trávy. Ukázal bradou na krále. „Je ten panchart mrtev?“
„Ne, jen jsem ho omráčil. Musí zůstat naživu.“
„Dva nirras nám utekli,“ Řepa si odplivl, očima těkal od nehybného těla Arila ke králi a nazpět. „Chlap a nějaká stará škatule. Také jsem viděl podkoního, jak se plíží křovím. Ten by potíže dělat neměl. Šalnur ho platí.“
„Co on,“ kývl Krís směrem k Arilovi.
„Nic,“ odsekl Řepa. Vztekle zúžil oči. „Žije, ale do večera je po něm.“
„Musíme odjet,“ řekl Krís.
Řepa přikývl, sehnul se pro Arila.
„Nech ho tu,“ poručil Krís.
„To ne, musíme ho pohřbít! Po našem! Oni jeho tělo zhanobí, ty nevíš…“ Řepovi se začala klepat brada. Za jiných okolností by to u takového hromotluka působilo směšně.
„Já vím,“ Krís mu položil ruku na rameno. „Ale král se brzy probere a navíc se tu mohou objevit vojáci. Nevěřím, že se Šalnurovi povede pobít je všechny. Musíme jet. Okamžitě. Ty povezeš královnu.“
Řepa odstrčil Krísovu ruku. Zvedl ze země šátek, který Tara upustila a přikryl jím Arilovi obličej. Složil mu ruce na hrudi a prstem namočeným v krvi mu na hřbetě pravice nakreslil znamení Cesty. Pak vytáhl jeden ze svých nožů a udělal, co musel. Nemohli riskovat, že nějaký čaroděj využije poslední jiskru života v tom zuboženém těle, a vydoluje z Arilovy mysli vše, co chlapec věděl.
Nato beze slova došel ke královně.
Nevšímaje si jejího vyhrožování ji vzal do náruče a vysadil ji na saga, který původně patřil zjizvenémunirras. Pak nasedl za ni, pobídl zvíře patami a rozjel se k řece.
Krís se otočil zpátky k altánu a hvízdl. Ze svahu se ozvalo šramocení a dusot kopyt. Šerel napůl klouzal, napůl běžel dolů a lámal přitom větvičky podrostu. Když doběhl ke Krísovi, zafuněl a vrazil mu čumák do dlaně.
Krís ho poplácal, konejšivě na něj zamlaskal, a posadil Taru před sebe do sedla. Trochu ho zneklidnilo, jak je vláčná, bezvládná. Jako loutka, nemající nic společného s roztančenou dívenkou, která tu před chvílí hledala v trávě květiny…
„Tohle není ani trochu čestný úkol,“ zavrčel Krís a rozjel se za Řepou.
