Převzato s laskavým svolením autorky Vivian z jejich stránek
I
„Není to čestný úkol,“ řekl Krís.
„Možná. Nikdy jsem ti nesliboval, že takový bude,“ Věrlin zakašlal, odplivl si. Zahleděl se k vrcholkům hor, snad aby se nemusel Krísovi dívat do očí. „Je to ale moje vůle – s tebou o ní jednám jen proto, že nejsi pouze můj vazal, ale i přítel. A musíš to také vidět, Krísi, je to naše jediná možnost. Targijci s námi nikdy nejednali čestně. A ani nebudou.“ Odmlčel se. Pak uhodil pěstí do zárubně dveří: „Ne, že bych se nepokoušel vyjednávat. Ty to víš, Krísi!“
„Ano,“ zavrčel Krís, „vím. Nic to však nemění na tom, že se mi tohle poslání nelíbí.“
Věrlin se nadechl, zdálo se, že bude vysvětlovat, přestože by si vystačil s tím, co už řekl. Je to jeho vůle, královská vůle. Když se Krísovi nepokoušel poručit, svědčilo to stejně tak o jejich přátelství, jako o nejistotě, v níž se celá Rísije zmítala. Věrlin si sice zachovával své postavení i zde, zahnaný do úkrytu vysoko v horách, ale kdyby se Krís rozhodl, že svůj úkol odmítne, neměl by ani král prostředky, jak ho donutit nebo potrestat. Klikněte zde pro pokračování »
