Převzato s laskavým svolením autorky Vivian z jejich stránek
I
„Není to čestný úkol,“ řekl Krís.
„Možná. Nikdy jsem ti nesliboval, že takový bude,“ Věrlin zakašlal, odplivl si. Zahleděl se k vrcholkům hor, snad aby se nemusel Krísovi dívat do očí. „Je to ale moje vůle – s tebou o ní jednám jen proto, že nejsi pouze můj vazal, ale i přítel. A musíš to také vidět, Krísi, je to naše jediná možnost. Targijci s námi nikdy nejednali čestně. A ani nebudou.“ Odmlčel se. Pak uhodil pěstí do zárubně dveří: „Ne, že bych se nepokoušel vyjednávat. Ty to víš, Krísi!“
„Ano,“ zavrčel Krís, „vím. Nic to však nemění na tom, že se mi tohle poslání nelíbí.“
Věrlin se nadechl, zdálo se, že bude vysvětlovat, přestože by si vystačil s tím, co už řekl. Je to jeho vůle, královská vůle. Když se Krísovi nepokoušel poručit, svědčilo to stejně tak o jejich přátelství, jako o nejistotě, v níž se celá Rísije zmítala. Věrlin si sice zachovával své postavení i zde, zahnaný do úkrytu vysoko v horách, ale kdyby se Krís rozhodl, že svůj úkol odmítne, neměl by ani král prostředky, jak ho donutit nebo potrestat.
Nakonec si Věrlin jen odkašlal a pevněji si kolem těla ovinul vlněný pléd. Konec léta v horách byl ve znamení dešťů. I nyní nebem táhly mraky, mrholilo.
„Nelíbí se mi to, ale udělám to,“ řekl nakonec Krís. „Protože ti věřím. A protože jsem s tebou stál u Einen Gorha.“
Věrlin přikývl, pátravě si Kríse změřil. Mohl vidět muže z kopců, bojovníka s povahou stejnou, jako měly hory samy. Ostře řezané rysy tváře, ústa, která nejsou zvyklá příliš mluvit. Přesto se Krís lišil od ostatních horalů. Právě dal v sázku svou čest a přitom čest byla to jediné, co Rísijcům po letech bojů zbývalo. Věrlin neznal mnoho mužů, kteří by byli ochotni něco takového udělat, i kdyby šlo o královský rozkaz.
„Dám dohromady své muže a půjdu,“ dodal Krís. „Co nejdřív.“
Pohlédl na Věrlina. Krísovy oči měly rezavou, téměř červenou barvu a dokázaly se dívat dost ostře. Věrlin bezděky o krok ustoupil.
„Přijeď pak sem, do hor. Tohle místo targira-les ještě nenašli,“ řekl. „Kdyby se něco nepodařilo…“
„Dokážeme to,“ usmál se Krís, ale žádné veselí v tom úsměvu nebylo, „vím, že ano, ma feria. Ale také říkám, že rozpoutáme peklo. Celá Targie se zvedne a půjde po nás.“
„Myslím, že je to spíš donutí k opatrnosti. V každém případě se věci dají do pohybu. A to chceme,“ řekl Věrlin. „Musíme přimět krále Tagera, aby nás poslouchal. Přinejmenším bude muset jednat. I kdyby nechtěl nebo nemohl ustoupit, bude s námi mluvit. To je víc, než jsme kdy získali bojem.“
„Jednat… dá se s Tagerem jednat? Vím, jak skončil poslední pokus o jednání,“ koutky Krísových úst se stáhly v trpkém úsměšku. Kdesi v hlubinách za jeho očima se odvíjely obrazy, nastřádané za sedmnáct let bojů. Jen krev a bolest.
„Strach o blízké ho přiměje k povolnosti,“ řekl Věrlin. Zdálo se, že tomu věří. „Tager je nelítostný, ale ještě nikdy nebyla v ohrožení jeho rodina.“
Krís kývl. On tomu nevěřil. Ale mluvit dál už by bylo ztrátou času.
Věrlin si nikdy nepotrpěl na dlouhá loučení. Krátce se s Krísem pozdravil, otočil se a vešel do domu. Do tepla a sucha. K praskajícímu ohni, pryč od šedivého deště, šeptajícího o příchodu podzimu. Několik mužů Medvědí Stráže, kteří se doposud drželi stranou, se teď vrátilo ke dveřím. Na Kríse hleděli se zájmem, a trochu s despektem. Samí hromotluci, medvědí kožešiny, jež nosili, je dělali ještě mohutnějšími, a všichni z města, z nížin. Dokázal si představit, že nechápou, co král vidí na takovém ošuntělém horalovi, jako je on.
Krís jejich pohledy neopětoval, jen se obrátil k lesu a zahvízdal. Z porostu rudých pavrbiček vyběhl sag. Bylo to, jako by se sem valila noc. Pouze na čele mělo zvíře narůžovělou skvrnu ve tvaru hvězdy, jinak celé jeho tělo pokrývala huňatá černá srst.
Nasadil sagovi uzdečku a ještě jednou se ohlédl po Věrlinovi. Král Rísije seděl uvnitř své chaty u ohně, natahoval před sebe nohy, hlavu skloněnou snad v zamyšlení, snad ospalostí. Krís se vyhoupl na neosedlaný sagův hřbet, pobídl zvíře do klusu a ztracený v myšlenkách, pomalu sjížděl ze svahu dolů.
***
Na úpatí Danirských hor, uprostřed lesů, stál srub. Níž v údolí se před pěti roky usídlila posádka targijských vojáků. Měla kontrolovat hory, ale vojáci brzy zjistili, že to nebude jednoduché. Do Danirských hor nevedly cesty; strmé stráně a trnité křoviny odrazovaly před výstupem. V lesích žily šelmy a počasí bylo drsné a nevypočitatelné. Targijci zakrátko usoudili, že taková oblast je nejspíš neobydlená, a nechali hory na pokoji. V podhůří ovládli vesnice a nakonec i všechna tři města.
Srub zůstal ušetřen.
Ve štítě mělo stavení vypálený znak černého ptáka – havrana. Byl to znak rodu, žijícího na úpatí hor odedávna. Havran, který se v tasle řekne krís. Havran, propůjčující jméno prvorozeným synům rodu. Označoval domov Kríse Danirského, jeho ženy a dětí.
Srub chránily silnary, zdejší druh horských víl. Krísův rod s nimi žil v míru, odnepaměti. A i když Krís znal nejeden způsob, jak by je mohl ze svého pozemku vypudit, nikdy to neudělal. Když do země přišli Targijci, a srub se ocitl v ohrožení, silnary se za toto mnohaleté poklidné soužití odvděčily po svém. Rozvěsily na stromky podél cest amulety z větviček černého smrku a květů bázlivce, do země s Krísovou pomocí zakopaly kameny zinin, kameny Moci. Každý, kdo nepatřil ke Krísově rodině, na těch cestách bloudil, dokud nepadl vyčerpáním. Krís viděl umírat hlady a žízní několik targijských vojáků. Jediná pomoc, kterou se od něj dočkali, byla rychlá a čistá smrt. Krísovi přátelé o pasti věděli, na zvířata neplatila a přátelští cizinci na úbočí hor zavítali zřídkakdy.
Teď se Krís k domovu blížil z hor, hlavu plnou starostí. Vědomí, že to místo bude muset brzy opustit, ho naplňovalo nevítaným steskem.
Už z dálky zahlédl mezi stromy zadní stěnu srubu. Kdo by o něm nevěděl, nejspíš by ho přehlédl, ale Krís tu žil od narození. Některé stromy, které srub zakrývaly, byly v době jeho dětství semenáčky, jiné stačily vyrůst v posledních letech. Všechny mu připomínaly neúprosný běh času.
Na stráni nad domem, v lesíku rezavých dubů a černých smrčků, Krís slezl z hřbetu saga, sundal mu uzdečku a nechal zvíře běžet. Krátce vzhlédl k nebi, které se vyjasňovalo. Svlékl vlněný plášť, přehodil si jej přes rameno.
Cestou se sehnul a utrhl drobnou zlatobílou květinu. Byl to lesní narcis a obvykle v horách nekvetl. Říkalo se mu květina milenců, snad proto, že sladce voněl a byl tak něžný a krásný…
Zvedl oči. Už byl tak blízko, že slyšel dětské hlasy a smích. Jeho šťastné místo…
„Enio, Dáli, Milo,“ zavolal, „pojďte sem! Neno, kde jsou moji nejmenší? Támi, Věrenko, táta se vrátil!“
První se objevila silnara Natalija. Bývala tu často, kupodivu si velice oblíbila společnost dětí. Lehounce se uklonila, Krís jí odpověděl stejným pozdravem. Hned za vílou běžely dvě nejstarší děti, za nimi další tři a Nena s dvojčátky v náručí.
Krís sklopil oči. Nemohl Neně pohlédnout do tváře. Tolik po tom toužil, ale náhle nemohl.
Děti ho objímaly tak silně a s takovým nadšením, že ho málem povalily do trávy. Krís se usmíval, ale pouze ústy. Oči zůstávaly vážné.
Nena trpělivě čekala, až se děti nabaží muchlování s otcem. Houpala dvojčata na pažích a potichu jim broukala. Nejspíš už pochopila. Z toho, jak se Krís tvářil, z toho, jak se mu zachvěl hlas, když ji volal. Oči se jí leskly.
„Vítám tě doma, Krísi,“ řekla mu, když se k ní prodral houfem povykujících dětí.
Zavřela oči a sklonila hlavu. Zdálo se, že je unavená, ale Krís věděl, co to znamená. Nena pocházela z divokého kmene vergas, pruhovaných lidí, a tam to gesto znamenalo podřízenost a souhlas se vším, co ten druhý bude chtít. Objal ji a vzal si od ní jedno dvojče. Zvedl jí hlavu a přiměl ji, aby se na něj podívala. Z jejích očí, zešikmených a zlatě zářících, ho zamrazilo.
„Budu muset odjet,“ řekl jí. „Do té doby jsem ale tady! Než přijde čas, nechci slyšet o ničem, co se týká světa kolem. Jsem tady.“
„Jistě, Krísi,“ odpověděla.
Pohladil ji po vlasech, podal jí kvítek narcisu. Otočila jej v prstech. Krís ji pozoroval obdivným a zjihlým pohledem.
Znovu, jako už mnohokrát, si umínil, že až se tentokrát vrátí, už neodejde. Zůstane s Nenou, možná udělají ještě pár správně divokých dětí a společně zestárnou…
Blázne, zasmál se hlas v jeho nitru, blázne, nakonec ti nezbude nic, rodina ani domov. Válka ti všechno ukradne, tak jako už ti ukradla léta života.
Krís sevřel ruce v pěsti, zaťal zuby. Jen pomalu se uvolnil. Objal Nenu kolem pasu a vedl jí dovnitř, do srubu. Ještě měl čas. Když nedovolí bojům, aby rozklížily i chvilky míru tady doma, má šanci vyhrát.
II
Tara by se ráda otce zeptala, co jsou zač lidé, které vojáci vodí v poutech přes střední město. Hrála při tom hudba a zdálo se, že jde o radostnou událost, ale ti lidé se nesmáli. Někteří jí připadali podivní. Měli pleť pruhovanou a skvrnitou, hnědě a černě. Tara sama byla jen bledorůžová, dívala se do zrcadla ve svém pokoji.
K otci se ale dostávala těžko, a když se jí to podařilo, nikdy s ní o takových věcech nemluvil. Spíš se ptával na věci, které se učila, a zkoušel, jestli je zná. Také si s ní hrál, když měli pozvané hosty. Jako s panenkou. Potom se smál… ne, jen předstíral, že se směje. Ten smích-nesmích se Taře nelíbil.
Jak by se tedy mohla dozvědět, co jsou zač spoutaní lidé?
Nebyla hloupá, aby nevěděla, proč jsou svázaní. Aby nemohli utéci. Ale nevěděla, proč by měli chtít utíkat. Tatínek říkal, že vojáci jsou dobří lidé a mají na mysli blaho ostatních.
„Blaho je, že mají jídlo a kde bydlet a dobré oblečení,“ vysvětlovala Tara krbovému chlapci, „a taky že si s nimi někdo hraje, asi. Ale proč chtějí utéci? Já bych neutíkala, kdyby mi chtěli dát blaho. Emmm… udělat blaho?“
Krbový chlapec řekl, že on by taky neutíkal. Ale proč chtějí utéci ti lidé, vysvětlit nedokázal.
Krbový chlapec se schovával za kameny v krbu. Někdy vycházel ven a povídal si s Tarou. Hrát si s ním nemohla, byl moc průsvitný a vážný. A když se otočil zády, viděla, že má díru v hlavě, a tak byla raději, když jen seděl vedle ní a povídali si. Jednou jí ukázal, jak k díře přišel a proč musí bydlet v krbu. Ukázal jí hrad za dávných časů, hostinu a muže, který měl na hlavě královskou korunu. Muž chlapcem smýkl, shodil ho na krb, a tak mu rozbil hlavu. Taru to vyděsilo. Odpustila ale chlapci, že jí tu věc ukazoval. Měla ho ráda.
Svoje vychovatele a dívky, které ji měly bavit, tolik ráda neměla. Ani oni jí nedokázali odpovědět, jak je to se spoutanými lidmi.
Zamyslela se. Myšlenka na vychovatele a dívky k dětem jí něco připomněla. Tara se mračila a pokoušela se z mysli vydolovat souvislost.
„Tatínek říkal, že chtějí moje dobro,“ řekla krbovému chlapci. „A určitě je to pravda. Jsou hodní.“
Krbový chlapec přikývl, jeho tvář zmatněla. Začínal se zlobit. Nějak to souviselo s jeho hlavou, ale Tara se nepokoušela zjistit, jak. Raději ne. Nechtěla zase vidět krvavé věci.
Rozhlédla se kolem. Krb s krbovým chlapcem stál v loveckém sále, ohromné místnosti, v níž byl dlouhý stůl a spousta svícnů. Tařin otec tu s přáteli a návštěvami slavil, když se podařil hon. Po stěnách visely obrazy zvířat, hlavy a kožešiny. Když byl sál prázdný, skleněné zvířecí oči na Taru hleděly. Nikdy nechodila dál, než ke krbu.
„Já bych byla ale někdy radši, kdyby mě nechali být,“ pošeptala krbovému chlapci. „Pořád za mnou chodí a hlídají mě. Poslouchám je. Většinou.“
Nepokojně se zavrtěla. Krbový chlapec nic neřekl. Neřekl jí, že lže, že právě to, že je tu a sama, znamená, že vychovatele neposlechla.
„Možná i ty lidi si myslí, že by jim vojáci neměli dělat blaho,“ řekla, „třeba se jim to nelíbí.“
Krbový chlapec neodpověděl, zvedl se a zmizel v krbu. Na kamennou podlahu před Tarou dopadl stín. Vzhlédla. Trhla sebou, když uviděla učitele čísel, rena Ulišku.
Polekala se jeho výšky, jak se nad ní tyčil, jeho dlouhého a vrásčitého obličeje, podmračeného výrazu. Sklopila oči a zaměřila se na Uliškovy boty z černé kůže.
„Prosím,“ řekl učitel, „prosím, vstaň, la mirita, neměla bys sedět na studeném kameni.“
Tara si stoupla, oklepala si šaty. Pořád ještě se dívala renovi k nohám. Až po chvilce si vzpomněla, že ji učili dívat se do tváře. Zvedla hlavu.
„Hledají tě po celém dvoře, la mirita, a tvoje matka se zlobila. Velice se zlobila.“
Co měla Tara odpovědět? Chtěla renovi říct, že si povídala s krbovým chlapcem, ale Uliška by žaloval otci, že si princezna vymýšlí hlouposti.
„Mám si jít hrát s Daretou a Livirou?“ zeptala se.
„Ne, za chvíli nám začíná lekce, pamatuješ?“
„Ano,“ řekla Tara.
Vzdychla. Než stín vysoké věže překročí dvůr, bude se muset s renem učit čísla. Ne, že by je nenáviděla, ale také je nemilovala. Vlastně měla ráda jediné učení: květiny s rilou Gawenou. A Gawena přicházela ke dvoru jen jednou za celé desetidení.
Jenomže, pomyslela si s řádnou dávkou vzdoru, jsem ještě malá na čísla. A když jsem princezna, měla bych poručit, abych se celé desetidení učila jen květiny. Tak.
Ne, napadlo ji vzápětí. Tak to není.
Některé dívky, s nimiž si hrála, by si s ní rády vyměnily místo. Myslely, že by pak mohly poroučet, dělat si, co je napadne. Jenže být princeznou znamenalo spíš mít více povinností a častěji se nudit. Alespoň Tara to tak viděla.
Nechtějte být princeznami, říkala v duchu dívkám a opatrovnicím, kdepak, nechtějte.
Neochotně se ploužila za svižně kráčejícím Uliškou.
K seznamu věcí, které by ráda věděla, ale nejspíš se je nikdy nedoví, přidala Tara toho odpoledne otázku: na co jí bude vědět, jak daleko je k východním hranicím, jak vysoká je Královská věž a kolik kroků by musela udělat, kdyby chtěla obejít město kolem dokola?
Muži, jako byl učitel Uliška, mohli mít pro tyto údaje uplatnění, možná i jiné, než je cpát do hlavy princezně. Ale k čemu je potřebovala Tara?
Dospěla k názoru, že jí mají otravovat život. Nevěřila, že otec potřebuje, aby to uměla.
„Nechci se učit čísla,“ řekla potichu Uliškovi.
„…známe-li přesné míry obvodů těchto zdí, la mirita, je snadné vypočítat, kolik váhy unesou,“ hovořil Uliška dál. Princeznin tichý hlas přeslechl.
Tara vyšpulila ret, málem se rozbrečela. Pak si vzpomněla, jakým tónem dává matka rozkazy služebnictvu.
„Nevím, proč bych se měla učit čísla,“ řekla, velmi nahlas a velmi sebejistě.
Uliška vzhlédl, polekán a zmaten.
„Ale, princezno, tvůj otec si to přeje, a my nemůžeme vynechat lekci.“
Tara se zarazila. Chvíli uvažovala, dívala se na papíry popsané čísly. Pak se nadechla, zatvářila se zarputile.
„Tak s ním chci mluvit. S tatínkem,“ řekla.
„Nebude mít čas, nevím, jestli to půjde, la mirita, buď rozumná,“ blekotal Uliška.
Očima těkal po místnosti, jako by hledal únikový východ. Tara dosud poslouchala a nedělala potíže. Dnes přinutila Ulišku, aby si uvědomil, s kým má tu čest. Žádné měšťanské, dokonce ani šlechtické děcko. Královská krev.
„Chci s ním mluvit teď hned,“ řekla Tara. Jakoby s těmi slovy povyrostla, její kulatá tvář získala hrany.
„Nebudu se učit čísla,“ dodala.
Uliškův obličej zrudl jako jablko. Zdálo se, že slova, která chtěl říci, utvořila v jeho hrdle dusivý chuchvalec. Uklonil se, jak byl zvyklý ze setkání s Tařinými rodiči.
„Uvidíme, co se dá dělat,“ řekl, když si odkašlal a jeho tvář zase získala zdravou barvu. Natáhl se pro kovovou tyčinku zavěšenou na zdi vedle velkého trianglu a zazvonil, aby přivolal někoho ze služebnictva.
***
Když se král Tager toho dne dozvěděl, že se jeho dcera vzepřela učiteli a chce s ním mluvit, právě se chystal na vyjížďku. Poslíčka, který mu tu zprávu přinesl, mocně poplácal po zádech a poslal ho, ať tedy Taru přivede.
Nechal stájníka, aby jeho koni sundal postroj a odvedl zvíře zpět do ohrady. Několika nirras, kteří čekali na projížďku v jeho společnosti, vzkázal, že ji odkládá na jindy. Kvůli Taře by odložil i důležitější záležitosti. A nirras byli zvyklí čekat.
Svým houpavým krokem přešel nádvoří hradu. V patách se mu táhl houf pěkně oblečených dvořanů. Na mnohem nenápadnějších místech se drželi dobře ozbrojení a ještě lépe vycvičení strážci.
Hranatou bránou vešel do dolního sálu, odevzdal dveřníkovi plášť utkaný ze zlaté a zelené vlny. Pak šel dál, chodbami lemovanými sochami dávno mrtvých králů a královen. Úslužní dvořané před ním otevírali dveře tak nenápadně a rychle, jako by šlo o kouzlo Tagerova pohledu.
Ve Zlaté síni, jedné z menších, ale velice zdobných místností hradu, na Tagera čekala vychovatelka s Tarou. Král vstoupil, došel doprostřed místnosti a zastavil se. Otočil se k houfu dvořanů a očima vyhledal jednoho ze sluhů – poslíčků. Hoch sklopil hlavu a zvedl ruce v uctivém gestu.
„Dojdi pro královnu,“ řekl Tager.
Poslíček se sklonil ještě níž a odcouval až za dveře.
Tager s vysoce zdviženou bradou přehlédl ostatní dvořany a mávl na ně, aby se klidili. Zůstali s Tarou ve Zlaté síni sami. Alespoň tak sami, jak jen mohou příslušníci královské rodiny být. Což znamená přítomnost strážců v šedých šatech, princezniny vychovatelky, a dvou sluhů.
Vedle shrbené, pobledlé vychovatelky vypadala Tara jako ztělesnění klidu a míru. Stála vztyčená, její baculatá dětská postava kontrastovala s dospělým držením těla a krásnými šaty, jež byly zmenšeninou dámské róby. Jen z šedých očí se dalo vyčíst vzrušení a trocha strachu.
Nesměla otce oslovit první. Napjatě čekala, kdy promluví, aby se mohla hájit, aby mohla začít vysvětlovat…
Otec přecházel sem a tam, chmuřil se a škrábal se na bradě. Na Taru se ani nepodíval. A ji už začínaly bolet nohy a celé tělo, křečovitě napjaté.
Ohlédla se na svou vychovatelku. Žena se tvářila pobouřeně. Když se na ni Tara podívala, odvrátila hlavu. Tara přesto zahlédla nevoli v jejích očích. Hlava jí klesla. Rychle ji zase zvedla. Zamrkala a setkala se s otcovým pohledem.
„Čekáme na matku,“ řekl jí a povzbudivě se usmál.
Tara ukročila zpět. S námahou otcův úsměv opětovala. Nevěřila mu.
Tager přikročil ke stolku u stěny a zabubnoval prsty na leštěnou desku.
„Tak kde je ta ženská,“ zabručel po další chvíli ticha, které bylo ve Zlaté síni téměř hmatatelné a dusilo dech. „Nikdy nepřijde, když ji potřebuji! Ale, ať táhne do Tmy, vyřešíme to bez ní!“
Tara k němu vzhlédla, ve tváři směs očekávání a obav. Tager přešel k výklenku u okna, posadil se do křesla. Tara s vychovatelkou se k němu otočily, přestože mu nemohly vidět do obličeje. Křeslo se ukrývalo v hlubokém stínu a s ním i Tager sám.
„Tak tedy,“ řekl král, „chci slyšet, co se přihodilo.“
Vychovatelka se nadechla, aby začala vysvětlovat, ale z tmavého výklenku se pozvedla Tagerova ruka a zarazila ji.
„Ať mi to poví moje dcera sama,“ poručil, „slyšel jsem, že její výmluvnost je dostatečná.“
Dopředu tedy pokročila Tara. Sklonila hlavu, jen málo, a začala mluvit. Mluvila prostými slovy a neobratnými větami. Přesto zahlédla, nebo si to aspoň domýšlela, že se otec ve svém stínovém úkrytu spokojeně usmívá. Netušila proč, ale měla dojem, že ho svou malou vzpourou opravdu potěšila, možná poprvé ve svém krátkém životě.
III
Tařina matka zato svého muže zklamala, když nebyla při tak významném okamžiku v princeznině životě poblíž. Jenže Lirela ani nevěděla, že ji poslíčci hledají. Vyjela si za město a neobtěžovala se o tom komukoli říci. Vzala si s sebou jen komornou, zaostalou němou dívku, která uměla vytvářet nádherné účesy a navrhovat nevídané střihy šatů, ale nikdy se nenaučila psát ani číst. Odešly z hradu chodbou, o níž věděla jen Lirela sama a Tager, tak se jí podařilo ztratit se dokonce i osobní gardě.
Na manžela ale shodou okolností zrovna myslela, po celou cestu městem.
Tager, toho jména šestý. Urostlý, silný muž, nedávající najevo city. Nelítostný dobyvatel, a současně člověk tak opatrný, že odmítl i cestu za svou nastávající.
Na trůn Tager usedl jako mladík sotva šestnáctiletý, když se jeho otec stal tou nejurozenější obětí epidemie černých vředů. Jen o rok později jeho rádci rozhodli, že nadešel čas pro uskutečnění dlouho dohodnutého sňatku mezi ním a dcerou císaře, vládnoucího sousední říši, a téměř celému známému jihozápadu až po Elterii.
Když pak pro Lirelu poslal svého mladšího bratra, Terila, všechny tím překvapil. Měl však obavy, že mu císař připravil past, do níž svou dceru nastražil jako návnadu. To se samozřejmě nestalo, a Teril se i s nevěstou bezpečně vrátil. Tager uspořádal svatbu, šťastný, nevědomý. Netušil, že Lirela mu neodpustila, že pro ni nepřijel sám. Ani ho nenapadlo, že by mu to mohla mít za zlé. Byla to žena. A žena je bezpodmínečně podřízena svému muži.
Nemohl vědět, jak moc bude Lirela zklamaná a nakolik v ní bude budit obdiv Teril.
Pro Tagera představovala hezkou loutku, nepřisuzoval jí myšlení nebo názory. Jestli měl před něčím respekt, tak před jejím původem. Věděl, co znamená mít za sebou Anariteiské císařství.
Co se týče Lireliných myšlenkových kvalit, Tager se možná mýlil. Dosud však za svůj omyl nezaplatil, či spíše o platbě nevěděl. Pro Lirelu bylo snadné ho klamat, už pro jeho samolibost, s níž si ani nepřipustil, že by se něco takového mohlo dít.
Ale dělo se; a proto teď Lirela potřebovala navštívit královskou lasičnici.
Teril se již několik měsíců neukázal ve městě. Jeho královský bratr ho poslal sjednat pořádek v oblasti na hranicích, kde propukly nepokoje. A dopis od něj Lirele přinesla lasička před několika dny.
Třebaže nic nemohlo nahradit jeho objetí a polibky, dopisy byly lepší než nic. Lirela mu napsala dlouhý list, vylíčila Terilovi beznaděj a šeď svého života bez něj. Zbývalo jej jen poslat. Nemohla použít svoje osobní lasičky, cvičitel by Tagerovi řekl, komu posílala psaní.
Lasičnice nevypadala právě honosně, oproti té na hradě to byla otrhaná stará chatrč. Ve svých klecích tu odpočívaly lasičky patřící dvořanům a služebnictvu. Lirela sem lehko propašovala jednu svou. Na tom, že dům měl otrhané došky a ze zdí se loupala hrubá omítka, nezáleželo. Uvnitř bylo teplo a šero, jak to měly lasičky rády. Na hradě byl uvnitř lasičnice tkaný koberec a zdi s freskami. Zde za podlahu sloužila udusaná hlína a zdi byly holé. Celé stavení páchlo lasiččími výkaly a syrovým masem. Ale panoval tu klid a bezpečí.
Lirela přivázala svého a Enina koně k železnému kruhu zapuštěnému do zdi a přikázala komorné, aby počkala venku. Ena nemohla nikomu říct, co v lasičnici viděla, ale Lirela ji nechtěla ohrožovat. Kdyby si Tager myslel, že komorná ví něco důležitého, mohl by využít služeb nějaké elterijské čarodějnice, otevřít Eně mysl a vytáhnout z ní, co viděla. A to by pro Enu skončilo smrtí. V lepším případě.
Otevřela dveře a vešla dovnitř. Musela se několikrát zhluboka nadechnout ústy, aby ji neporazil silný pach, který tu vládl. Jakmile si na něj však navykla, přestala ho cítit. Zůstalo teplo, ticho.
Lirela procházela mezi klecemi na podstavcích zhruba ve výši jejího pasu. Uvnitř každé leželo stočené žluté, chlupaté klubíčko. Klecí tu stály asi tři stovky, naplňovaly celý rozsáhlý prostor. Jen v jednom rohu se krčil kavalec a nízká truhla. Na kavalci se válela hromada přikrávek, v nichž byl zavrtaný cvičitel lasiček, Rísijec Šalnur.
Na první pohled si ho člověk ani nevšiml, ve svém záplatovaném plášti splýval v šeru se svými pokrývkami. Většinu dne trávil spánkem, k večeru rozmlouval s lasičkami. Přes noc dělal kdoví co, jisté bylo, že ho v noci nikdo v lasičnici nezastihl.
„Šalnure,“ zavolala Lirela. „Chci připravit lasici!“
Chvíli to vypadalo, že Šalnur neslyší. Lirela si kolikrát myslela, že na svém lůžku zemřel, aniž by si toho kdo všiml. To byla hloupost, protože by lasičky začaly šílet. A taky nešlo o žádného starce nad hrobem. Jenže Lirele to nechtělo jít z mysli. Nemohla lasičku poslat sama, bez cvičitele. Jen Šalnur mohl mezi klecemi najít tu správnou a jen Šalnur mohl lasičce zadat pokyny.
Oddechla si, když se z cvičitelova kouta ozvalo zakašlání, a trochu přihrbená postava se vyhrabala z postele. Bosé nohy pleskly o zem a cvičitel svižně přešel ke královně. Sklonil hlavu a zvedl ruce v pozdravu. Lirela mu položila dlaň na rameno a přiměla ho napřímit se. Jeho slepé oči jako by se jí upřely do tváře.
Lirela se zachvěla, třebaže ten pohled-nepohled viděla tolikrát. Šalnurovi vypálili oči targijští vojáci, když ho přistihli poblíž hradu. Byl obviněn z vyzvědačství ve prospěch rísijských povstalců a trest byl proveden dřív, než se stačila prokázat jeho nevinna. Šalnur překvapivě na Targii nezanevřel a přijal místo cvičitele lasiček, o které se původně přišel ucházet.
„Potřebuji poslat list,“ řekla mu Lirela. „A nesmí to trvat dlouho.“
„Jako obvykle dopis pro Terila?“
Lirela zvedla oči v sloup. Zamračila se.
„Ano,“ řekla, když ovládla svou touhu lasičníkovi jednu vrazit, „dopis pro Terila.“
„Prosím, bude to hned,“ řekl Šalnur. „Ale neměla by ses hněvat, královno. Nemyslel jsem svými slovy nic urážlivého.“
„Jistě,“ řekla Lirela, nespokojeně se po jeho omluvě ošila. Dívala se na lasičníka, jakoby mohla nahlédnout do jeho hlavy a najít v ní odpověď, jak dokáže vždy odhadnout její náladu.
Šalnur se znovu mírně poklonil a vydal se k levé stěně lasičnice. Nikoho, kdo by ho viděl hbitě se proplétat uličkami kolem klecí, by nenapadlo, že je slepý.
„Tady je tvá lasička, paní,“ řekl nakonec.
Lirela nahlédla do klece, již jí ukázal, neviděla však rozdíl mezi tímhle spícím tvorem a ostatními.
„Budeš chtít dopis nadiktovat, nebo posíláš list,“ zeptal se Šalnur, jako vždy.
„Posílám list,“ řekla, jako vždy, Lirela.
Sáhla do záňadří a vylovila mnohokrát přeložený papír.
Šalnur zaštrachal ve výklenku na stěně, vytáhl kožený obojek s kovovou schránkou. Obratně do ní Lirelin dopis vložil, zacvakl víčko. Zaklepal na klec.
„Probuď se, ilina, čeká tě cesta,“ zašeptal s mateřskou něhou. Lasička se rozvinula a zvedla hlavu. Šlo o zvíře asi loket dlouhé, na krátkých nohách. Klenuté čelo, kulatá očka a velký čenich. Protáhla se, naježila žlutavou srst a zívla. Šalnur ji trpělivě sledoval. Konečně na něj lasička namířila čenich a opřela se předními tlapami o dráty klece.
„Říkej,“ zapištěla.
Lirela ucukla a odstoupila. Učili ji, že lasičky nemají rozum jako lidé; jsou zaměřené na jedinou věc – vyhledat někoho podle pachu. Přesto se nemohla ubránit pocitu, že lasičky zneužívá, když s nimi jedná jako se zvířaty.
Od toho tu ale byli cvičitelé. Věděli, jak k lasičkám hovořit a jak je poslat na pravé místo. To byla další podmínka úspěšného dodání zprávy. Lasičky měly skvělý čich, ale na třídenní vzdálenost ani ony nedovedly někoho vyčenichat.
Cvičitel jim musel předat mapu – vlastní představu cesty k určenému místu. Kdyby byl Šalnur slepý od narození, neměl by šanci stát se cvičitelem. Cvičitel musel znát zemi do nejmenších podrobností a dokázat si je vybavit. To dovedl málokdo z obyčejných lidí a vidět, jak to dělá slepec, bylo přinejmenším zvláštní.
Šalnur se nahrbil nad klecí. Byl vysoký, a aby se dostal na úroveň lasiččiny hlavy, musel své tělo zohýbat do neuvěřitelných úhlů. Přiložil zvířátku ukazováky na hlavu. Lasička začala vrnět, její očka se potáhla šedou blankou.
Lirela se odvrátila. Slyšela, jak Šalnur drmolí nesrozumitelná slova, pokud vůbec šlo o slova. Spíše to připomínalo houpavou melodii.
Po chvíli se napřímil. Lehce se Lirele poklonil na znamení, že je hotov. Teď záleželo jen na královně, on svou práci odvedl. Dokud lasičce nevložil do mysli úkol, zvíře bylo divoké a nevypočitatelné. Proto se lasičky zavíraly do klecí. Teď ale myslela na jediné, a bylo to pro ni důležitější než vlastní život. Musela donést zprávu.
Lirele se sevřelo srdce nečekanou lítostí. Zavrtěla hlavou. Šlo o zvíře, u Zlatého boha, a ona znala mnohem krutěji zotročovaná zvířata.
Jenže jiná zvířata nedovedla mluvit…
„Vezmi si ji, má královno,“ řekl Šalnur. Přerušil tok myšlenek, vydávající se špatným směrem, a Lirela si téměř vděčně oddechla.
Otevřela dvířka ve stropu klece, nastavila ruku a počkala, až do ní lasička vklouzne. Dotek hedvábného, teplého kožíšku. Neodolala touze pohladit ho.
„Půjdu?“ kvíkla lasička. „Půjdu, paní?“
Lirela ji málem upustila. Zatvářila se, jakoby právě sáhla na ohromného chlupatého pavouka.
„Ano, budeš moci jít,“ řekla lasičce.
Položila ji na stůl a sáhla po náramku na své levé ruce. Bylo na něm navlečeno množství zlatých kroužků, používaných jako platidlo. Lirela náramek rozpojila a stáhla dva kroužky. Vtiskla je Šalnurovi do dlaně. Cvičitel se poklonil, na rtech úsměv, jedinečný lišácký úsměv Šalnura Rísijce.
Odvrátila se, a aniž by cokoliv dalšího řekla nebo udělala, odcházela s lasičkou v náručí.
Někde za jejími zády se Šalnur zasmál. Znělo jí to podivně zlomyslně.
Lirela z lasičnice vyběhla. Zjistila, že na ni Ena zírá s otevřenou pusou. Prvním popudem bylo prohlédnout si šaty, zda nejsou vyhrnuté někde, kde vyhrnuté být nemají, ale pak si uvědomila, že se před Enou dosud nikdy nechovala ustrašeně.
„Co zíráš,“ okřikla ji.
Enin obličej zrudl. Dívka sklopila oči a stáhla hlavu mezi ramena.
„No tak, neboj se,“ zkusila ji Lirela uklidnit. „Jen na mne nezírej.“
Pravá ruka, na níž chovala lasičku, ji začínala bolet. Přidřepla k zemi a nechala lasičku, aby slezla na pošlapanou a zvadlou trávu.
„Tak běž,“ pobídla jí.
Čekala, že se lasička ozve… v ústech při tom čekání cítila trpkou chuť. Ale zvířátko sebou jen mrsklo a jako zlatistá šmouha se vzdalovalo přes planinu k porostu stromků na svahu.
