FANTAZEEN

Autorka: Martina Magdová
Hustá mlha zahalila studenou londýnskou uličku, ztracenou v klikatých zákoutích East Endu. Gentleman s rukou na klice se tázavě podíval na pohledného elfa v cylindru, který kývl. Natáhl revolver, jeho společník tasil šavli a rozrazili dveře pokryté kouzelnými symboly. Vnořili se do páry, která se zevnitř vyvalila, a objevili se na druhé straně v tovární hale osvětlené jen výhněmi a petrolejovými lampami. V přítmí tu lomozily velké stroje ježící se zubatými koly, převody a písty. Jejich rachot a úpění kovu o kov zaplňovaly prostor strašlivým hlukem, který znesnadňoval orientaci a jitřil smysly.
Na druhém konci haly se k dvojici otočilo několik postav v pláštích, jejichž tváře ukrývaly bílé masky. V jejich rukách se objevily dýky a těžká páčidla. Oba odvážlivci zamířili neohroženě vpřed a místnost ozářily výstřely z revolveru, když gentleman zahájil palbu…

Klikněte zde pro pokračování »

Když jako nezaujatý pozorovatel čtete všechny ty punkově kapitalistické diskuze, hodnocení kostýmů a komunitní názory, někde mezi nimi jistě dříve či později narazíte i na ironické zmínění „ducha dřeváren“. Ale co to vlastně doopravdy je?
Tento termín někdo původně vytvořil jako nástroj instantního výsměchu takřka komukoliv za cokoliv. Nicméně časem se „duch dřeváren“ kupodivu i nějak uchytil sám za sebe a stal se symbolem časů minulých, kterými někteří pohrdají, zatímco jiní na ně nostalgicky vzpomínají. Ale drtivá většina bude asi těch, kteří je nikdy ani nezažili a s nadsázkou pro ně budou něco jako babiččino vzpomínání na Gottwalda. Jaké ale byly doopravdy?
Klikněte zde pro pokračování »

Klikněte zde pro pokračování »

Převzato s laskavým svolením autorky Vivian z jejich stránek

I

„Víš to jistě?“ zeptal se Šalnur.

Držel hubeného mladíka pod krkem a tiskl ho na stěnu lasičnice.

„Ano! Je vhodná doba,“ sípal mladík, „tak mě pusť, Šalnure, pusť mě. Jsem přítel.“

Šalnur pustil chatrnou látku jeho pláště. Ustoupil, opřel se o jeden stolek s klecí.

Tenhle chlapík pro něj nepochybně pracoval. Nosil mu zprávy z hradu a to nebylo málo. Ale bral si za svou práci dva zlaté kroužky na desetidení.

„Ne, to nejsi,“ řekl mu, „platím ti. Ty mi za to říkáš věci. To není přátelství, Resi. Jen obchod. Chápeš to?“

Res přikývl. Pak si uvědomil, že hovoří se slepcem a opakoval souhlas. Načež se pustil do proslovu, v němž Šalnura ujišťoval o své oddanosti. To nebylo třeba. Šalnur slyšel tlukot jeho srdce a cítil jeho pot. Ten chlapec se bál, a říkal pravdu.

Klikněte zde pro pokračování »

Převzato s laskavým svolením autorky Vivian z jejich stránek

I

Lasička s kovovou schránkou na krku se proplétala mezi kmeny zakrslých keřů. Začínalo se stmívat, nebe potáhla mlha. Denní živočichové se ukryli do doupat; lasička běžela dál. Bylo jí jedno, jestli je noc nebo den. Dokud nedoručí dopis, neodpočine si. V jejích tmavých očích se s nástupem šera roztáhly panenky, viděla stejně dobře, jako za dne. A jiné živé tvory dokázala zaznamenat i podle pachu nebo tělesné teploty. Ráda pozorovala.

Dnes ale někdo pozoroval ji.

Ve strži, jíž protékal úzký, temně se lesknoucí potok, seděla žena. Přes ramena přehozený pléd, bosé nohy přitažené k tělu. Pažemi si objímala ramena. Tvář měla nehybnou, oči zavřené. Na spáncích jí černé vlasy tvořily hladké uzly, které vypadaly příliš těžké, spíš jako ze železných drátů. U nohou jí ležely dva barevné kameny, které slabě pableskovaly, ačkoli na ně nedopadalo světlo. A jejími zády se v křoviscích choulilo bělavé zvíře, veliké, beztvaré. Jen dvě rudé oči svítily z temnoty a občas se ozvalo tiché klapnutí zobáku.
Klikněte zde pro pokračování »