Převzato s laskavým svolením autorky Vivian z jejich stránek
I
Lasička s kovovou schránkou na krku se proplétala mezi kmeny zakrslých keřů. Začínalo se stmívat, nebe potáhla mlha. Denní živočichové se ukryli do doupat; lasička běžela dál. Bylo jí jedno, jestli je noc nebo den. Dokud nedoručí dopis, neodpočine si. V jejích tmavých očích se s nástupem šera roztáhly panenky, viděla stejně dobře, jako za dne. A jiné živé tvory dokázala zaznamenat i podle pachu nebo tělesné teploty. Ráda pozorovala.
Dnes ale někdo pozoroval ji.
Ve strži, jíž protékal úzký, temně se lesknoucí potok, seděla žena. Přes ramena přehozený pléd, bosé nohy přitažené k tělu. Pažemi si objímala ramena. Tvář měla nehybnou, oči zavřené. Na spáncích jí černé vlasy tvořily hladké uzly, které vypadaly příliš těžké, spíš jako ze železných drátů. U nohou jí ležely dva barevné kameny, které slabě pableskovaly, ačkoli na ně nedopadalo světlo. A jejími zády se v křoviscích choulilo bělavé zvíře, veliké, beztvaré. Jen dvě rudé oči svítily z temnoty a občas se ozvalo tiché klapnutí zobáku.
Žena připomínala dům, jehož obyvatelé se před nedávnem odstěhovali. Střecha nespadla, omítka se neloupe, nic neukazuje na opuštěnost, dům tak ale přesto působí. Se svým tělem byla v tuto chvíli spojena poutem slabším, než vlákno sítě, kterou si nad její hlavou upředl pavouk.
Očima, jež nepatřily tělu, sledovala lasičnici na kraji města. Viděla ji pokřiveně, jako by se obraz měl každou chvíli zhroutit. Nijak jí to nevadilo. Věc, kterou vidět potřebovala, viděla ostře a jasně. Šlo o další ženu, ženu v střízlivých, střídmě zdobených šatech.
Nevypadala na to, co doopravdy byla – na královnu. Měla veliké a trochu vystrašené oči.
„Ještě ne dost vystrašené,“ řekla černovláska a zasmála se.
Jindy by její hlas rozechvěl vzduch, ale teď nebyla víc, než duší.
Sledovala, jak královna Lirela poslala lasičku na cestu. Chvíli plula nad ní, když královna odjížděla, po boku služebnou. Pro neviditelnou pronásledovatelku by bylo jednoduché zmocnit se mysli koně, přimět ho, aby královnu shodil. Pohrávala si s tím nápadem, ale pak se místo toho stáhla a zaměřila se na lasičku. Právě včas, zvířátko už jí málem uniklo z dosahu.
Její duše se za lasičkou vrhla jako dravý pták. Žena použila sílu jednoho z kamenů zinin, vedrala se do zvláštní mysli zvířete. Jako tolikrát předtím ji napadlo, jak jsou lasičky podivné. Měly myšlení skoro lidské. Nebylo obtížné se na ně naladit a porozumět jim, ale nebylo to ani tak jednoduché jako u koně. Poštovní lasičky navíc mívaly mozek plný údajů, které jim našeptali cvičitelé.
Teď se pokusila lasičku ovládnout, ale nešlo to. Musela se nejprve uklidnit po myšlence na Lirelu. Pocity, které v ní královna vyvolávala, jen těžko potlačovala.
Hlas matky, hlas vzdálený a přítomný současně…
Jsi plná vzteku, Anilo, nikdy z tebe nebude opravdová fiani, dokud se toho vzteku nevzdáš, nikdy…
Dost. Měla tu práci, a práci je třeba zvládnout. Už teď cítila lasička neklid, cítila, jak jí něco cizího šeptá v hlavě…
Nakonec to tak těžké nebylo. Stačilo, aby se Anila snažila, opřela se o sílu jednoho z kamenů zinin, nazlátle šedého. Myšlenka, již lasičce vnukla, nebyla nijak významná. Jen jí poradila, kudy má běžet, aby se vyhnula překážkám.
Lasička zaváhala, zastavila. Mírně znejistěla. Ten nápad přišel tak náhle… minule běžela jinudy. Stála, větřila, otáčela hlavu.
Člověk by váhal déle, rozmýšlel by se. Ale pro lasičku byl instinkt a okamžitý popud důležitější. Navíc cítila sílící nutkání běžet dál. Musela předat dopis.
Rozběhla se po příkrém svahu k potoku. Když ucítila pach ženy a uviděla, jak z ní sálá teplo, bylo už pozdě.
Žena se neobtěžovala vstát, nebylo třeba. Lasička sice stála na druhém břehu potoka, a kdyby ji ohrožoval kdokoli jiný, měla by na útěk času víc než dost, ale tohle byla Anila. Otevřela oči, právě když lasička smykem zastavila, náhle ztuhlá leknutím.
Anila byla přesvědčená, že zvíře ucítilo, koho má před sebou. Líně sáhla vedle sebe pro laštar, krátkou paličku s měkkým zakončením. Stejně plavným pohybem vytáhla z levého uzlu vlasů další barevný kamen, jasně oranžový. Vtiskla ho do hlavice laštaru a namířila na lasičku.
To všechno se událo rychle, třebaže se Aniliny pohyby zdály snově zpomalené. Lasička se teprve teď dokázala obrátit a dát se na útěk. Krátké, silné nožky se míhaly, mizela v trávě jako had.
Utéct! Pryč!
Záblesk z oranžového kamene ji dostihl, obalil sršícími světelnými svazky. Lasičku nikdy nechytil do spárů orel, některé její příbuzné však ano, a rodová paměť jí říkala, že takové sevření už zažila – ach ano, sevření, které zastavuje dech!
Drobné blesky se jí ovinuly kolem boků, svíraly, pálily, a přitom ji zvedaly do výše. Lasička se kroutila, sekala kolem sebe ostrými zoubky. Zatínala je však do nicoty.
Otáčela se ve vzduchu, pomalu se přes potok přesouvala k Anile. Žena seděla, nohy roztažené jako dítě, pravice třímající laštar se jí chvěla úsilím. Blesky z oranžového zinin lasičku drtily. Zlatavý kožich na několika místech dýmal, bylo cítit spálené maso. Lasička otevírala tlamu, ale nic se neozývalo. Oči jí vylézaly z důlků, z čumáku tekla krev.
Anile se usmívala. Mohla zvířátko zabít rychle. Stačila však vzpomínka
…nikdy se nestaneš opravdovou fiani, Anilo, nikdy, jsi zlostná, jsi krutá, jsi…
a její srdce se sevřelo hořkou zlobou. Lasička v jejích očích získala tvář matky, to matka se tu svíjela v bolestných křečích, pokoušela se vykřiknout a prosit o slitování.
Anila pomalu zakroutila laštarem. S lasičkou se stalo zhruba to, co se ždímaným hadrem. Pak se oranžové záblesky vytratily a zvířecí tělo žuchlo na zem. Černovláska vstala, celá zadýchaná, na čele se jí perlil pot. Shlížela na tu ubohou hromádku před sebou.
„Vidíš, matko,“ zachraptěla, „dokáži, cokoli chci.“
Vztek, pulzující v celém těle, povolil. Neodešel, jen se vzdálil, jako obtížný host, který se při nejbližší příležitosti zase vrátí. Aniž by si toho všimla, po tváři se jí skutálela slza. V mysli jí bouřila temná oblaka, hučící víry. Musela se na sebe podívat a neviděla fiani, ale geraw, zlou čarodějnici, temnou sílu, ničící vše kolem, jen pro radost z ničení.
Proto to nedělám, obhajovala se, proto ne. Musím se pomstít. Ublížili mi!
Prudce se nadechla, byl to spíš vzlyk. Pozvedla levou ruku k ústům a zahryzla se do jejího hřbetu. Zakňučela. Po tvářích jí tekly slzy a mísily se s krví z rány. Přesto nepřestávala zatínat zuby.
Nakonec zraněnou ruku pustila. Dýchala zhluboka nosem, nadouvala hruď. Poklekla, nahmátla tělo lasičky a odepnula jí obojek s pouzdrem na zprávy. Rozbalila dopis a polohlasně si jej přečetla. Pokývala hlavou. Sebrala kameny zinin, laštar zastrčila za opasek.
V levačce jí bolestivě cukalo. Zvedla hlavu a rozhlédla se kolem, zavětřila. Znepokojeně se zamračila, cítila, jak půdou otřásají lidské kroky. Jindy by toho člověka dohonila, zjistila, jestli ji nesleduje… cítila se však unavená a ty kroky byly vzdálené.
Zhluboka se nadechla a zavrtěla hlavou. Kroky… ať si kráčejí dál, třeba až do Tmy.
II
S příchodem noci se Šalnur oblékl do pláště s širokou kapucí. Skrývala ve stínu jeho slepé oči, pokud si nepřál, aby si jich někdo všiml. Vyšel z lasičnice, prošel po cestě březovým hájkem, a pomalým krokem stoupal k ulicím předměstí. Netápal a nezakopával, ačkoli cesta byla plná kamení a zahalená tmou. Ztrátu zraku Šalnurovi vynahradilo zostření ostatních smyslů. Nestalo se to jednoduše a nestalo se to najednou. Musel cvičit a ostřit soustředění, dostával se na nejzazší kraj svých možností, a dál…
Nyní vnímal širší souhrn tónů, zahrnující i nejvyšší a nejnižší, obvykle lidským uchem nepostřehnutelné. Čich měl stejně dobrý, jako lasičky, které cvičil. Podle pachu rozpoznal člověka, na vzdálenost mnoha kroků slyšel tlukot srdce.
Své známé nepřestával udivovat schopností poznat je v nejhlubší tmě, i když se neozvali a tajili dech. Tma byla jeho spojencem, ve tmě získával výhody. Ostatní tápali, naráželi do věcí. Jemu stačilo vzít do úst píšťalku, kterou si vyřezal z dračí kosti, zahvízdat, a věci k němu odrážely zvukové vlny. Odhadl tvary, vzdálenosti. Barvy dokázal často poznat dotekem ruky.
V mnoha ohledech dosáhl téměř dokonalosti – ale jeho cesta nebyla lehká. A už vůbec ne bezbolestná.
Kdyby býval tehdy opatrný…
Mohl si ušetřit hodně strachu a bolesti. Na druhou stranu by neprošel tou zkušeností a nejspíš by nakonec pykal hůř, až by chyboval příště. Nestal by se Stínem ve tmách, bystrým Slepcem.
Královně Lirele nešlo na rozum, že Šalnur necítí zášť vůči těm, kdo ho oslepili. Mýlila se.
Šalnur nenáviděl. Ne slepě, ne tak žhavě, aby zahodil pud sebezáchovy a zapomněl uvažovat. Ne tak trýznivě, aby toužil zabíjet bez rozmyslu. Byl trpělivý, čekal. A pečlivě plánoval svoji odplatu.
Od východu se blížila zima. Šalnurovi se vítr opíral do tváře, jako by se mu snažil zabránit v chůzi. Celé léto vládlo mírné, klidné počasí a první chladný večer působil téměř násilně.
Šalnur si přitáhl plášť těsněji k tělu a postupoval dál mezi chatrčemi a nuznými předměstskými domky.
Targijské sídelní město Karn se dělilo na tři části. Kolem hradu vysoko na skále se kousek od vodního příkopu tyčily měšťanské domy a paláce zbohatlíků. Ty chudší z nich se těsnaly ke zdi první hradební linie. Hradby tvořily trojitý pás, objímající celé město; mezi prvními a druhými leželo něco jako střední třída, domky a hospody, dílny a zahrady. Za druhými už stála obydlí chudších, ale stále měšťanů. Před vnějšími hradbami si potom stavěli chatrče ztroskotanci, chudáci, kteří do vnitřního města neměli přístup.
Aby se člověk dostal za vnější hradbu, potřeboval projít přes stráže. K projití do podhradí bylo třeba dokladu, že příchozí do těch míst patří. Pro chátru zpod vnějších hradeb nebylo vždycky nemožné projít kontrolami, ale často ano.
Královna Lirela před setměním projela bez obtíží. Snad ani nevěděla, že stráže u bran existují. Její služebná patřila k ní, jí se také nikdo na nic neptal. Šalnura by ovšem nepustili ani za první hradbu. Byl jedním z těch, jimž se říkalo nespolehliví.
Počítal s tím a nijak mu to nevadilo. Když potřeboval, dokázal se dostat kamkoli, snad s výjimkou hradu samotného. Prozatím se spokojil s předměstím. Několik výprav do vnitřního města ho přesvědčilo, že uvnitř není nic, co by zrovna potřeboval. Potřeboval známé, oddané spojence a snad i pár přátel. Ty mohl nejlépe najít mezi takovými, jako byl on sám. Mezi spodinou.
Spodina. To slovo se mu nelíbilo. Mnoha lidí, žijících na předměstí, si vážil víc než tuctu nirras z paláců. Mohli být lepší, kdyby dostali možnost.
Nebo také horší…
Nemělo smysl o tom příliš uvažovat. Znal takové, kteří se z podobných úvah pomátli. Muže a ženy, kteří se tajně scházeli, vedli řeči o rovnosti a bratrství, a měli v očích šílený svit.
Šalnur jim občas naslouchal a nikdy jim neodporoval. Pokoušet se je zviklat v jejich víře mělo asi stejný smysl, jako přesvědčovat saga, že má chodit po dvou. A nevěděl, jestli mu rovnostáři někdy nebudou užiteční. Třebaže na svých schůzích převážně žvanili a hádali se, ve své věci byli odhodlaní a jen čekali na někoho, kdo jim řekne, co dělat.
Dnes přešel kolem hlučící hospody, kde se rovnostáři scházeli, bez povšimnutí. Měli sice přede dveřmi na hlídce muže, ale Šalnurovi stačilo ukrýt se do tmy.
Došel křivolakými, zamotanými uličkami až k hradbám.
Přesto, že to bylo zakázáno královským výnosem už ode dne, kdy byly hradby postaveny, na ně obchodníci lepili své domky z hliněných cihel a dřevěných latí. Bylo to levnější, člověk ušetřil za zadní stěnu.
Tady ve Stokách nikdo nehlídal, jsou-li na hradby namačkaná stavení. Občas přišli vojáci a pár z nich strhli, ale nikdy ne všechna a nechodili často. To byla jedna z pochybných výhod bydlení na okraji. Uvnitř, za hradbami se výnos dodržoval přísněji.
Šalnura napadlo, že by se měl obezřetně rozhlédnout, než vstoupí do jedné z chatrčí u hradeb. Alespoň rovnostáři by to vyžadovali. Byli druhem lidí, který se raději chová tajuplně na účet nenápadnosti, než naopak.
Tiše se zasmál. Myšlenka na to, jak se rozhlíží slepýma očima, aby se zavděčil hloučku fanatiků, byla směšná i smutná zároveň. A nyní nešel k rovnostářům. Aniž by se rozhlédl nebo udělal cokoli spikleneckého, odhrnul hadry visící ve vchodu a vkročil dovnitř.
Musel se sehnout, střecha byla nízko. Ve vnitřním městě by tohle stavení mohlo být boudou pro ovce, tady to znamenalo, že majitel místnost používá jen pro přespání a pro skladování věcí, které by neměly zmoknout.
Šalnur cítil teplo rozsvícených svíček. U protější stěny seděl muž, srdce mu tlouklo pomalu a pokojně. Až když Šalnur vstoupil, zrychlilo. Ne o moc. Slepec slyšel také mužův dech, pravidelný, čistý. Jako poslední bod zkoumání nabral Šalnur do nozder vzduch, pach toho muže. Zdálo se, že se po dlouhé cestě nestihl umýt, byla z něj cítit únava a špína. Přesto Šalnur cítil i les a čisté povětří. Vůni hor.
„Krís?“ zeptal se, ačkoli už si byl z větší části jistý.
„Ano. Ty jsi Šalnur?“ Muž měl příjemný, i když trochu hrubý hlas.
„Jsem,“ odpověděl. „Jestli jsi Krís, budeš vědět, jakou přezdívku má tvoje prostřední dcera.“
„Věrence přezdíváme Veveruška,“ řekl Krís.
„V pořádku,“ Šalnur kývl.
„Posaď se,“ pobídl ho Krís, „Věrlin řekl, že se mne na to zeptáš.“
„Prověřili jsme se navzájem,“ ušklíbl se Šalnur.
„Proč ne. Důležitější je, v jaké věci jsem přišel. Poslal ti Věrlin zprávu i o tom?“
„Ne,“ řekl Šalnur, „přímo ne. Jen vzkázal, že mám dostat své lidi z města. Zdá se, že se chystá něco velikého.“
„Nevím, jestli se té věci dá říkat veliká. Ale na tom nezáleží. Udělám, co prospěje Rísiji.“
„Nemluvíš příliš nadšeně.“
„Udělal jsem víc věcí, které se mi nezamlouvaly. Nepřišel jsem, abych posuzoval rozhodnutí svého krále.“
„To je dobrá řeč, Krísi. O co tedy jde?“
Krís poposedl, Šalnur se zády opřel o stěnu. Zapraskání. Do nosu mu vnikl kouř svíček.
„Tedy,“ Krís si odkašlal. „Jde o královnu a malou princeznu. Je to…“
„Máme je zabít?“
Z Krísova hlasu bylo cítit takové znechucení, že si Šalnur nedovedl představit, co jiného by jej mohlo vyvolat.
„Ne,“ řekl Krís, „Musíme je unést. Má to přinutit Tagera, aby začal vyjednávat.“
„Může se to podařit? Myslím, záleží králi tolik na těch dvou a nebude pod přílišným tlakem šlechty?“
„Také jsem na to myslel. Nejspíš musíme jen čekat, jak se to vyvrbí.“
„Stejně nezávisí na to, co si ty nebo já myslíme,“ ušklíbl se Šalnur. „Máme unést ty dvě, tak to uděláme. Bude ale třeba dobrý plán.“
„Kvůli tomu se mám obrátit na tebe. Znáš poměry. Zbytek bude záležet na mně.“
„Hmmm… Tedy kvůli tomu únosu si mají zdejší Rísijci dávat pozor?“
„Ano,“ řekl Krís, „Věrlin očekává, že pokud se Tager rozzuří, bude si chtít vybít vztek na našich lidech. Bude hledat ty, kteří jsou zapojení do povstání.“
Šalnur přikývl.
„Nikoho takového nenajde,“ ušklíbl se. „Ačkoli věřím, že si dokáže nějaké ty provinilce vytvořit.“
„Můžeš to provést?“ Krís se trochu odtáhl. Chatrčí zavanul studený vzduch. „Můžeš dát vědět všem? Věrlin by raději, aby tu tentokrát nebyly nevinné oběti. Alespoň co se týče našich lidí.“
„Nevinný není ve Stokách nikdo, možná s výjimkou nemluvňat. Ví Věrlin i tohle? Ale na tvou otázku odpovídám ano, kdo stojí za to být varován, tomu se varování dostane.“
Krís chvíli mlčel, a Šalnur z něj cítil nejistotu, jako nějaký zvláštní druh chvění, tak neznatelný, že o něm neví ani ten, kdo jej vyzařuje.
„Dobrá,“ řekl nakonec pomalu. „pojďme raději vymyslet, jak celou tu věc provedeme.“
Šalnur kývl, v úsměvu se mu zablýskaly zdravé a bílé zuby. Krís se znovu opřel o stěnu, uvolnil se. Pak začal slepec hovořit o plánech, které má královská rodina na příští desetidení, o své spojce v královském hradě a o svých předběžných představách, jak celou věc provést. A noc dál kráčela svým obvyklým tempem k svítání.
III
Od rozhovoru, který Tara vedla s otcem, uplynula dvě desetidení. Podzim nyní skomíral jako nemocný, kterého přemáhá choroba, jen místo horeček přicházely mrazy. Tara chodila po hradě jako mátoha. Otcův povahozpytec o ní říkal, že je dítě léta, sluneční dítě. Cítila, že je to pravda, a nejvíc to pociťovala za pošmourného počasí, když soumrak potemněl a den končil. Zdávalo se jí, že jí nebe visí kousek nad hlavou, těžké, vlhké, připravené ji zadusit svou mrtvou váhou.
Letos to nebylo jinak, a přesto se ve vzduchu dala cítit změna. Souvisela s její vzpourou, s tím, co jí otec řekl. Tara to opakovala krbovému chlapci, hned jak si na něj našla čas.
„Tak tedy, Taro, vidím, že jsi dospěla,“ říkal otec v její mysli, znovu a znovu, „a nikdo s tebou nebude jednat jako s dítětem. Znamená to více povinností a méně shovívavosti. Jsi si jistá, že to chceš?“
Tehdy neodpověděla a ještě dnes jí pálily tváře studem. Otec ji pokořil a zahanbil. Dřív, než se jí stačil vysmát, alespoň přikývla.
„Dobře,“ řekl potom, „můžeš si sama vybrat, co se budeš učit. Kdybys byla chlapec, nedovolil bych to, ale takhle na tom nezáleží. Tvůj příští manžel se nebude zajímat o to, jak umíš počítat. Co se ale musíš naučit, je velení. Když nikomu nepřikážeš, aby ti stlal lůžko, nikdo ti jej neustele. Když nikomu nenakážeš, aby ti nosil jídlo nebo tě na něj zval, nebudeš jíst. Hovořím jasně?“
I nyní, když to slovo od slova opakovala krbovému chlapci, měla hrdlo stažené, a zaťaté pěsti. Necítila se připravená na takovou zodpovědnost, byla moc malá, než aby se mohla starat sama o sebe… Jenže říct otci, že to nechce, že to nedokáže, by znamenalo přiznat porážku. Proto přikývla. A tím byl rozhovor u konce, i když otec ještě něco dodal a i jí se podařilo vykoktat pár slov.
Ačkoli si myslela – bála se – že zůstane odkázána sama na sebe a nikdo jí nepomůže, nebylo to docela tak. Matka jí stále zasahovala do života, když uznala, že je to nutné. A možná teď na Taru byla i hodnější.
Krbový chlapec kýval a Tara se smutně dívala na uhlíky v krbu. Místo radosti z vítězství zůstávala hořkost.
„Co se to se mnou děje,“ ptávala se krbového chlapce, ale ten odvracel svou rozbitou hlavu a mlčel…
Přišel jeden z prvních zimních dnů, a Tara se potulovala po hradbách, zachumlaná v kabátku z ovčí kožešiny. Už byla dost velká, aby viděla dolů do města. Dříve jí i v mezerách mezi stínkami hradební zeď sahala nad hlavu, a i když se vytáhla na špičky, dokázala zahlédnout pouze nebe.
Vlhké kameny namrzaly, a tak musela dávat pozor. Samozřejmě, že by nepřepadla dolů, kdyby uklouzla, jak si s děsem představovala, ale jistě by si natloukla a matka by zjistila, že Tara chodila, kam nemá. Ochozy neměla vysloveně zakázané, ale matka se zmínila, že si nepřeje tam Taru vidět.
Představila si, jak matka vyhlíží velkým oknem v některé síni a sleduje ji. Naskočila jí husí kůže. Otřásla se a zachumlala do kabátu, až připomínala raneček šatstva, stojící na dvou tenkých nožkách.
Matka ji nesledovala, nemohla. Dnes otec pořádal hostinu na počest narozenin jednoho nirras, šlechtice, s nímž byla Lirela příbuzná. Tudíž na oslavě nesměla chybět, a sál, v němž se hostina pořádala, se nacházel na druhé straně hradu. Tara se musela účastnit pouze začátku, jakmile začali být hosté příliš rozjaření a zábava divočela, matka jí poslala za vychovatelkou, ať si s ní vyšívá nějaké hloupé šaty. Takže se raději vytratila sem, na nejvyšší ochoz.
Jsem tu sama, pomyslela si nyní, jsem tu sama, princezna, uvězněná v tomhle velkém hradě. Uvnitř je drak a já vyhlížím muže, který mě přijede zachránit.
Zesmutněla. Srdce se jí sevřelo. Připomínalo to stesk, jenže po ničem určitém.
Sklíčeně se opřela o žlutohnědý kámen hradeb. Pohlédla do nebe. Pluly po něm břichaté mraky. Každou chvíli mohlo začít pršet, nebo možná už sněžit.
Pohlédla přes zeď. Hluboko dole, za příkopem plným špinavé vody, začínaly ulice Karnu. Tara nikdy nebyla ve městě sama, nikdy ani nešla po ulici. Vždycky musela sedět ve voze, naproti matce a jen skrz záclonku sledovat dění venku.
Ani odtud na ulici neviděla, měla slabší zrak a bylo to daleko. Učitel Uliška jí však jednou daroval krabičku s vypouklými sklíčky uvnitř. Dokázal zasvěceně povídat dlouhou dobu, ale Tara ho neposlouchala, jen si krabičku vzala. Hodila se jí, a moc.
Když se podívala do otvoru na jedné straně, vroubeného červeným kroužkem, krabička přibližovala věci. Tara nepátrala po tom, proč a jak. Bylo v tom kouzlo. S tím se spokojila.
Sáhla do taštičky, kterou sebou na hradě nosila, ať bylo teplo nebo zima. Musela si sundat palčáky, aby ji mohla otevřít. Opatrně vyndala kouzelnou krabičku. Dávala dobrý pozor, aby na ni nedýchla, sklo by se pod jejím dechem zamlžilo. S krabičkou přiloženou k oku se podívala dolů na město.
Nebýt zimy, která se vtírala i pod teplý kabátek, vydržela by Tara na ochozu stát celý den. Dole toho bylo tolik k vidění…
Takhle se jí po chvíli roztřásly ruce. Dostala strach, že kouzelnou krabičku upustí. A kdo by ji hledal dole pod hradbami? Nejspíš by se rozbila o skálu, nebo klesla na dno vodního příkopu.
Už ji ukládala zpět do své taštičky, vtom ale spatřila koutkem oka něco, co ji zaujalo.
Sama netušila, proč se kvůli tomu nezřetelnému pohybu v ulicích středního města otočila, a bez ohledu na zimu si přiložila kouzelnou krabičku zpět k oku.
Do středního města viděla špatně. Velkou část výhledu jí zakrývaly domy a pár stromů, rostoucích u vnitřní hradby. Jediné místo, které viděla krásně, byla planina kousek od hradeb. Po ní pochodovali ozbrojení muži a svázaní lidé. I na tu dálku viděla, jak jim všem stoupá od úst pára.
Tara průvod nespustila z očí, dokud nezmizel za kamenným domem. Doufala, že uvidí něco, co jí pomůže záhadu svázaných lidí objasnit. Skrze domy však ani Uliškova kouzelná krabička nedohlédla.
Vydechla, skoro celou dobu, kdy průvod sledovala, zadržovala dech. Ruce jí mrzly a klepaly se. Na chvilku měla pocit, že kouzelnou krabičku upustí na zem, kde se roztříští o kameny. Nestalo se to. Včas ji stihla uklidit.
Přitáhla si ruce k tělu, schoulila se, jako by ji rozbolelo břicho a celá roztřesená se opřela o hradbu. Zavřela na chvilku oči. Když je zase otevřela, viděla, jak se sem blíží společnice, zřejmě vyslaná najít princeznu.
Tara se skrčila ještě víc a odplížila se dovnitř do hradu, dřív než si jí dívka mohla všimnout. Ať už náhodou, nebo nějakým předurčením však vpadla do cesty své matce, kráčející chodbou jako hlava komety, se závěsem služebných za sebou. Lirela se zastavila a shlédla na dcerku.
„Byla jsi na hradbách,“ řekla přísně a nebyla to otázka, ale obvinění. Tara se přikrčila. Otevřela ústa, aby odpověděla.
„To je v pořádku,“ řekla matka a její tvář zvlídněla, „nezlobím se, alespoň ne moc.“
„Viděla jsem svázané lidi,“ zamumlala Tara.
Lirela její poznámku přeslechla. Svraštila čelo a zavrtěla hlavou. Zdálo se, že hledí do nějaké jiné skutečnosti.
„Jdi se najíst,“ řekla, stále s týmž nepřítomným výrazem, „otec nás chce vzít na projížďku.“
„Ano, maminko.“
Jindy by Tara radostí zavýskala, bez ohledu na vhodnost takového počínání. Dnes se však cítila příliš skleslá, než aby se dokázala radovat. Bylo toho moc. Příchod zimy, záhada svázaných lidí, matčino podivné chování. Jedna z chvil, kdy se Tara cítila nejlépe sama v tmavém koutku.
IV
Téhož dne ráno se do Karnu vrátil Tagerův bratr. S Lirelou se nesetkal. Nezdálo se ani, že by se o to snažil. Lirelu to trochu zklamalo, přestože sama považovala za bezpečnější počkat. Nechtěla odcházet z hradu hned, jak Teril přijel, i když viděla, že se její manžel tváří nezúčastněně a slepě k jejímu konání. Jako ostatně vždy.
Jenže už celou věčnost čekala na Terilův dopis. Když ho nedostala, nenapadlo ji nic jiného, než že jejich tajemství není bezpečné. Za každým rohem viděla Tagerova zvěda. Snažila se chovat co možná nejnenápadněji.
A hořela touhou jít za Terilem, vyzvědět, co se stalo, proč se neozývá. Přemýšlela o tom, že vyšle s listem Enu. Hloupou němou služebnou by nikoho nenapadlo podezírat.
Nebo ano?
Lirela procházela svými komnatami, brala do rukou náhodné předměty a zase je pokládala. Na chvíli se posadila v některém z pokojů, zase vstala, jakoby ji něco svědělo, ošila se a pokračovala ve své bludné pouti hradem.
Krátce před polednem zakotvila v komnatě v západní věži hradu. U sebe měla jedinou služebnou, spolehlivou Enu. Protože jí před chvílí Tager oznámil, že má v úmyslu po obědě vyrazit na projížďku, chtěla Lirela vypadat pěkně.
Zatímco jí Ena na hlavě vytvářela složitý účes z copánků splétaných k sobě, Lirela se sklesle dívala do zrcadla.
Viděla mladou ženu s předčasně zestárlýma očima. Na krku se ještě nezačaly dělat vrásky, pleť byla hladká a čistá, oči se ale dívaly unaveně. A ty temné stíny…
Jako už mnohokrát předtím zauvažovala, jestli jí Teril za tohle stojí. Nebyla ženou, která si pocit ohrožení vychutnává jako vzácný pokrm. Chtěla klid, jistotu a bezpečí. Teril jí nemohl dát ani nic z toho. Jen vroucí objetí a žhavé polibky, jak se o tom psalo v Knihách lásky, a uspokojení při milování. Přicházela s ním však o polovinu všeho příjemného, protože se bála.
Zvedla hlavu a očima zabloudila k trojúhelníkovému oknu. Jako většina oken hradu, i toto mělo okenice vyplněné spoustou barevných sklíček, pospojovaných olovem. Dovnitř tak pronikalo dost světla, ale bylo tlumené a barevné.
Mělo to působit vesele. Lirela si pomyslela, že nic smutnějšího neviděla. Náhle zoufale zatoužila po čisté obloze a divokém povětří.
Za oknem se mihl stín. Lirela obrátila hlavu, nevšímajíc si Enina zlostného syčení. Nějaký velký pták proletěl kolem. A znovu. Tentokrát blíž. Přes barevná sklíčka se nedaly rozeznat přesné obrysy, ale podle velikosti Lirela soudila, že je to bílý havran.
Hloupost, pomyslela si. V okolí Karnu bílí havrani nežijí, jen pár menších hnědých.
Třísk!
Pták nalétl přímo do okna, narazil hrudí na skleněná políčka. Lirela slyšela, jak drápy škrábou o sklo a zadrhávají se na předělech z olova. Z hrdla se jí vydralo zasípění, podobné Eniným pokusům o slova. Vyskočila ze židle.
V Karnu byla bezpečnější před kouzly, než kdekoli jinde. Tager měl kolem sebe muže z Bratrstva Lovců a ti se o to postarali. A hrad představoval bezpečí dvojnásobné, díky nádobám s bílým lnem, rozmístěným po hradbách.
Jenže tenhle ptačí nálet byl podivný. Víc než podivný, zaváněl magií. Lirela ji cítila. Mýlit se mohla těžko. Jako dítě čarodějky a sestra čarodějky kouzla poznala.
„Neblázni,“ napomenula se, „to už je pryč. Tohle byl obyčejný pták a spletl si cestu…“
Kdyby si tak mohla být jistá…
Musím si dávat pozor, pomyslela si.
Ustoupila od okna a pozorovala ho z bezpečné vzdálenosti. Jestli se nic nestane, posadí se a nechá Enu, aby dokončila svou práci. Jestli ten pták
havran, bílý havran!
přiletí znovu, pak… Co pak?
Nezbyl jí čas o tom přemýšlet. Zvenčí se ozvalo zakrákání, jako by havran četl Lireliny myšlenky, a vysmíval se jim.
A nový náraz na okno.
Tentokrát to několik skleněných tabulek nevydrželo. Vysypaly se dovnitř, a s nimi se na podlahu sneslo pár špinavě bílých pírek. Havran začal urputně bušit zobákem do zbývajících tabulek. Rozbíjel jednu za druhou a mezi pokroucenou mřížkou z olova se pomalu objevovala celá jeho podoba.
Lirela zvedla ruce k ústům, aby si zabránila vykřiknout.
Růžový zobák, prodírající se dovnitř, byl dlouhý jako celé její předloktí. Červené oči, zchytralé a lstivé jako oči podloudného překupníka, se protáčely v důlcích, i při klování zíraly na Lirelu.
„Běž pryč,“ řekla.
Nebyla schopná zakřičet, být důrazná. Sepjala dlaně, přitiskla je k hrudi. Prudce, krátce se nadechovala a vydechovala, jakoby pokaždé chtěla vykřiknout. V mysli se snažila najít dávnou vzpomínku, přestože se jí bála, až se jí v hrudi všechno svíralo.
„Zprrráva,“ zakrákal havran, pohodlně usazený na okně.
Teď, když byla většina skleněných tabulek vymlácená, zbylo v okně jen tenké olověné mřížoví. Vypadalo křehce. Lirela si byla jistá, že je nepovažuje za dostatečnou překážku mezi sebou a havranem.
„Zprrráva, zprrráva, zprrráva!“ řval havran.
Nespouštěl Lirelu z očí.
„Jaká zpráva,“ zašeptala Lirela, „jaká zpráva, Mari?“
Jen to jméno se jí podařilo vylovit z hlubin nepaměti.
Havran naklonil hlavu a zakrákal. Tak posměšně!.
Zatočila se jí hlava. Musela se chytit opěradel křesla, sevřela je, až jí prsty zbělaly. Havranův výsměch probudil její paměť.
„Anila,“ zašeptala, „Anila tě poslala?“
To jméno jí téměř ochromilo jazyk. V ústech měla sucho a hořkou pachuť.
Havran poskočil, zamával křídly. V Lirele náhle začal místo strachu bublat vztek.
„Jakým právem mě otravuje?“ zasyčela. „Jakým právem? Patnáct let mi znepříjemňovala život. Chce pokračovat ještě i teď? To nedovolím! Jsou tu muži z Bratrstva Lovců, řeknu jim…“
Havran ji přerušil zběsilým krákotem.
„Vypadni,“ obořila se na něj, „slyšíš, Mari! Už sem nelétej. Nechci zprávy od Anily. Ať si dá pozor!“
„Ty si dej pozor,“ řekl havran. Jeho hlas už nebyl krákoravý. Byl studený, čistý. „Ty si dej pozor, čubko nedobrá. Já vím, s kým jsi spala té noci před šesti lety.“
Lirela zbledla. Ruce jí klesly do klína jako dvě bílé, leklé ryby. Kousla se do rtu.
„Můžeš to vědět,“ vyhrkla v posledním vzdorném vzepjetí, „ale k Tagerovi se nedostaneš. I kdyby, neuvěří ti.“
„Mám tvůj dopis pro Terila. Dobrý důkaz, děvko.“
„To není pravda,“ zašeptala Lirela.
Čekala, že ji havran začne přesvědčovat o opaku. Ten místo toho přešlápl a začal přednášet: „Terile, miláčku, stále na Tebe myslím: nemohu spát, chodím jak ve snách…“
Havran naklonil hlavu.
„Hloupé žvásty, ale Tagerovi se líbit nebudou.“
„Ne, to ne, prosím!“ vyjekla Lirela. „Co po mně chceš?!“
„To děcko,“ zachraptěl havran Aniliným hlasem, „Děcko, které není Tagerovo.“
„Ne, nemůžu…“
„Máš čas do příštího úplňku. Nic jiného mě neuspokojí. Chci to dítě. A dostanu ho. Ty si jen můžeš vybrat, jakým způsobem.“
Havran se otočil, pomalu a opatrně. Pro tak velikého ptáka to nebyl jednoduchý manévr. Lirela viděla, že se chystá odletět a skočila k oknu. Chtěla ho zadržet, uprosit ho, změnit tu strašnou podmínku…
Prsty jí sklouzly po hladkém, mastném peří, a havran vzlétl. Zanedlouho z něj zbyla jen tmavá tečka na šedé obloze.
Lirela zacouvala. Posadila se do křesla, hlavu dala do dlaní. Snažila se neplakat. Musela teď přemýšlet, ne se vzdát.
„Nedostaneš ji,“ zašeptala, „nikdy ji nedostaneš, ty hnusná čarodějnice!“
Zvedla hlavu a uviděla Enu, choulící se v koutku místnosti. Potichu ji oslovila. Služebná se trochu napřímila, ale oči neotevřela. Tvář staženou, ústa zkřivená. Lirela si uvědomila, že ona sama před chvílí vypadala podobně.
„No tak, Eno,“ ta slova měla znít konejšivě, ale nezněla. „Eno, nikomu to nesmíš… nesmíš to prozradit, chápeš?“
Přistoupila k děvčeti, vzala jeho hlavu do dlaní.
„Chápeš, co ti povídám? Bude bezpečnější pro nás obě, když zapomeneš, co jsi viděla a slyšela? Ano? Rozumíš, Eno?!“
Uvědomovala si, že zvyšuje hlas, ale nedokázala tomu zabránit. Ena konečně přikývla. Třesoucí se rukou ukázala na okno.
„To bude dobré. Povím jim, že přiletěl pták a rozbil ho. Jen to, nic víc,“ řekla Lirela.
Odněkud ze spodních pater hradu se ozvalo zvonění k obědu. Lirela se podívala do zrcadla, zvedla ruce ke spánkům. Prsty se jí chvěly. Až na to, a na ty vyděšené oči vypadala stejně jako jindy. Ale cítila se hůř, než si kdy dokázala představit.
Prudce zatoužila mít teď Taru u sebe, sevřít ji v náručí, skrýt se s ní před celým světem, navždycky, nebo alespoň, dokud ta příšera Anila nezmizí do Tmy, z níž přišla…
