FANTAZEEN

Autorka: Kazma

Účel světí prostředky

Vyprávění

Když už ztratíte všechno, a pak už vám nezbývá nic, kam jít? Z domu jsem odešla již velmi dávno, nutno říct, že mi nic jiného nezbývalo, když vám statek hoří nad hlavou, úroda je poničená, stáda rozehnaná a rodiče, no … Zanechalo to ve mně hluboký zářez, navždy to zůstane v mém podvědomí a nikdy, nikdy to odtamtud nedostanu. To, jak jsem zklamala rodiče… Navždy to ve mně zůstane, že jsem nedokázala zachránit svou matku, než vydechla naposled. Rozhodnuta to všechno přežít a pomstít se těm sviním, jsem se dokázala dostat do tři dny vzdáleného města. Někde tam měl bydlet můj strýc, doufala jsem, že se o mně a mého bratra postará. Nepostaral, brácha skončil u armády a já mezi kněžími a léčiteli. Nesnášela jsem ty nekonečné hodiny studia a modlení a ten strach o svůj vlastní život, i přes silné stěny a pravidelně se střídající stráže, prostě ne. Navíc, chtěla jsem pomstu, slíbila jsem to a slib jsem hodlala splnit, zabít co nejvíc těch ztracených skřetů, protože jak šly roky, můj pohled na věc se změnil. Skřeti v mých vzpomínkách nabrali realističtějších rozměrů a já pochopila, že se svou silou a drobným vzrůstem se jim těžko můžu vyrovnat, a o to více jsem začala studovat. Když to nedokážu já, válečníci ano. Musím přiznat, že v množství povinností, které na mě byly kladeny, jsem zapomněla, že jsem někdy nějakého bratra měla. Mohl být mrtvý, ale mohl být i živý. Nic se ke mně nedostalo ani tehdy, kdy útoky začaly zase a Kněz se kvůli tomu musel spojit s démony. Tehdy jsem ještě neléčila v takříkajíc předních linií, pravda je, že to svým způsobem přestávala být moje touha, cpát se do toho nejhoršího. Jako bych nakonec porušila svoji přísahu, mohlo by se zdát, ale ne. Spojenectví s démony, od kterého si nikdo nic moc nesliboval, taky dlouho nevydrželo. Posloužili svému účelu a byli vyhnáni. Účel světí prostředky, jak tvrdí Kněz.

Z deníčku

Je to ctihodný a moudrý muž. Ideemu žel, mám o něj strach. Kéž mi můj bůh odpustí, ale mám pocit, jako by jej posednul démon, ale je to tak neuvěřitelné. Náš Kněz! Božský vyslanec a posednut démonem. Jestli se k mým zápiskům někdy dostane nějaký inkvizitor, jsem mrtvá. Vím, je to divné, ale den ode dne je takový… démoničtější. Děje se to od té doby, co začaly nové útoky ze strany goblinů, ty malý zelený potvory vlezou fakt všude.

Musí to tak být, určitě. Pod mýma rukama se zázračně během chvíle zhojí jakékoliv těžké zranění, ale takhle rychle? Budu mlčet, musím mlčet, jinak je se mnou konec. Jediná moje záchrana by snad bylo přidat se k těm barbarským hordám a nabídnout jim své schopnosti léčit, ale to jen v krajní nouzi, která zatím nenastala, i když je pravda, že již zítra může být pozdě.

Ještě žiju, i když už mi šlo vážně o krk. Kvůli nedostatku a konečným úmrtím těch dobrých felčarů, kteří zbytečně riskovali své životy přímo uprostřed bojujících, jsem záhy skončila v první linii, oficiálně jako zdravotnice, no jasně, spíše mentální podpora. Jenže když mě tenkrát málem zabila ta smečka těch malejch zelenejch zmetků, nikdo mi z nich nepomohl. No kecala bych, jeden voják mi přispěchal na pomoc; byl sice zákeřně zraněn, ale postavila jsem jej na nohy zpět ještě dřív, než potyčka skončila. Když jsem toho lehkooděnce ošetřovala, všimla jsem si, že je to můj bratr. To bylo ale radostné shledání, máme si toho co vykládat.

Na střídačku bojujeme s barbary a gobliny. Začínám přemýšlet, jestli by nebylo vhodnější se prostě obrnit na stávajících pozicích a udržet je, než se snažit zničit úplně všechno, ale tohle je svět mužů a do toho fakt dost dobře nevidím. Všichni jdou za Knězem, připadá jim jako jediné světlo jejich života, když už slunce tak dlouho nesvítí, ale já, já nevím. Den ode dne, bitvu od bitvy, je jiný, mocnější a démoničtější. Mám pocit, že na těch pověrách je něco pravdy, že ten démon, se kterým se onehdy spojil, jej opravdu ovládl. Což mě přivádí na otázku, je-li opravdu Kněz poslaný Ideem, nebo ne?

Začínají se na nás vršit další a další problémy, docházejí zásoby, ubývá mužů, odvahy i síly a goblini se spojili s barbary. Jak dlouho potrvá, než na nás zaútočí? Jak dlouho potrvá, než nás zašlapou do země, nevím, mám strach, deníčku. Většinu svého života jsem strávila na bitevním poli, utíkala z předem prohraných válek, a teď najednou není utíkat kam. Celý život jsem utíkala před sebou samotnou, před tím, co jsem nedokázala, léčila ty, kteří mou pomoc potřebovali a teď? Teď mám pocit, že už není kam utéct. Uvidíme, co bude zítra.

Touto stranou deník felčarky, jenž nám dal celkem podrobný záznam o posledních letech lidského vývoje a Knězova života, končí. Ze stránek je zřejmé, jak byla tato dívka zběhlá v medicíně a jednoduchém popisování důležitých událostí. O jejím konci toho moc nevíme. Opravdu vstoupila do toho lítého boje, kdy lidstvo bojovalo o právo přežít a nezvládlo to, ale co se s ní stalo pak? To ví jen Idee. Její domněnky byly ovšem správné. Opravdu, Kněze posednul démon, proti kterému tak urputně bojoval a jenž skrz něj dosáhl své pomsty, přiblížil lidstvo další krok ke zkáze. Když lidská armáda po první drtivé porážce zjistila, že jejich Kněz je vlastně démon, obrátili proti němu své zbraně a nechali jej s klidným svědomím na bojišti zemřít. Pak utekli, stáhli se do hor, kde přečkají zimu. Co však bude dál? Kdo ví, jestli se rozhodnou pro drtivou odvetu. Nejsou ovšem jediní, kdo v té bitvě ztratil hodně, oni se totiž barbaři rozhodli vypořádat s gobliny, jenže byli na hlavu poraženi a Mezihoří je tedy zelené.
Protože ti malí, hnusní, slabí, zelení, se tak strašně rychle množej…

Z pohledu účastníka, Léta Páně 2011, sobota 26. listopadu

Pořádal Acheron, šermířská skupina časů né zcela zašlých v čele s hlavním organizátorem akce Cipískem. Pro mnohé poslední akce v roce, než zazimují výbavu a začnou čekat na jaro.
Bitva se odehrávala asi 35 kilometrů od mého celoročního sídla, ve Zlíně. Kolem osmé ráno vysednete z trajflu v Malenovicích a najednou zjišťujete děsivou věc: že to co říkali organizátoři, nebyla lež. Pořád jste si mysleli, že se zpotíte až na bitvě, ale ne, není to halucinace opravdu, fáborky vyznačená cesta opravdu vede k snad nejvyššímu bodu v okolí s nejprudším stoupáním, jaké je vlastní jen vysokohorským masívům. V tuto chvíli lidé jako já začínají být rádi, že sebou nevozí zbroj, protože jinak se jim cesta znatelně ztíží. Je to zkouška ohněm, jako by někdo mocnější než vy říkal, musíš si tu bitvu zasloužit. A opravdu, pokud je vám pod kopcem zima, na konci štreky funíte víc, než parní lokomotiva. Ale les je to opravdu hezký, takový listnatý, a v době, kdy se bitva pořádá, se už všechno listí válí na zemi a na větvích stromů rostou květy námrazy. Uprostřed registračního pole hoří malý ohníček, na kterém si odvážlivci, co se rozhodli noc z pátku na sobotu netrávit doma, vaří snídani. A to už se tu občas promítne nějaký nově příchozí účastník a o nějakou chvilku později i hlavní org s úsměvem sobě vlastním.

Proti hodnocení kostýmů nic nenamítám, sama jsem z toho vyšla dobře, jenže někteří měli asi takový drobný problém, neboť hlavní hodnotitel se díval spíše na detaily, než na to co na sobě dotyčný/á má. Jeden se pak celkem baví tím, jak jsou ve světě larpů a bitev důležité kontakty a známosti. Občas to zrovna právě při hodnocení těch kostýmů, šlo vidět. Ale nu což, alespoň jsme pak mohli během bitvy zlého hodnotitele mlátit hlava nehlava, když jsme se k němu dostali. Každopádně o několik vtipných momentů ještě před samotným začátkem nebyla nouze. Zejména jeden hezký se točil kolem Azhuga. Kdo znáte, víte, kdo ne, je to taková bezobčanková pohroma – s dvouletou dřevárnickou praxí – schopná mečem a štítem vyřadit většinu těch, na které narazí. Takže tento „člověk“, kterému ke dvěma metrům na výšku chybí opravdu jenom pár čísel, musel prokázat, že umí bojovat. A to prosím mezi dvanáctiletým potěrem jemu sotva do pasu. Bohužel bylo tomu tak naposled, neboť dříve než se začne nová sezóna, bude už kartičku mít.

Ale nebudu to déle prodlužovat. Samotná bitva proběhla a skončila podle představ organizátorů a kromě jednoho goblina, který opustit musel bitevní pole, se nic vážnějšího nestalo.
Dlouholetý spor lidé, kteří vedli válku se všemi a proti všem, tak říkajíc konečně prohráli a bude zázrak, jestli přežijí zimu. Ovšem, jestli přežije i zázračná felčarka, jež naposled stála u mrtvoly Kněze, než se na něj vrhli hladoví Galini, to ví snad opravdu jenom Idee, pokud vůbec existuje.

Na bitvu se příští rok ráda vrátím, na jednu stranu proto, že pravidla jsou jednoduchá a nenáročná a když náhodou na nějaké zapomeneš, vtluče ti ho nepřítel do hlavy, a taky proto, že registračka je k mé peněžence velice přítulná. Pokud jste z okolí Zlína a rádi si necháte udělat ještě před zimou pár modřin navíc, stavte se příští rok. Ale bacha na registraci, rychle se plní.

A málem bych zapomněla, kdyby měl někdo náhodou zájem vědět víc: www.acheron.uvadi.cz

DISKUSE:
Matěj Azhug Škývara: Ta bezobčanková pohroma se dívá …

Milada Kazma Škývarová: Potrefená husa se vždycky ozve ;D

Tento článek byl vložen v Neděle, 11 prosince, 2011 , 10:59 do kategorie Reportáže. Reakce a příspěvky na tento článek můžete sledovat pomocí RSS 2.0 feed.