Kurva, zase vyšší daně!!!
Kéž by jeho milost lord Mallister ráčila pojít na nějakou hnusnou nemoc, co si uhnal v bordelu.
Není lepších slov jak vylíčit život chudého horníka v době, kdy se páni navzájem vraždí a vypalují si vesnice i města.
Jediné štěstí, že jsou přitom příliš zaneprázdnění, než aby stihli trestat vzpurné řeči.
Tedy to jsem si alespoň myslel během toho, co jsem zoufale sháněl jídlo do dalšího dne.
Nebýt přátelských farmářů, od nichž kupuji jídlo cestou, dříve než jej stačili vystavit na trhu, určitě bych umřel hlady.
Naštěstí vrchní septon Seagardu, snad skrze varování bohů, došel k názoru, že tajná chodba ze septa je moudrý nápad (skutečně se mu víc než vyplatila, když železní dobývali sept), a nechal mi vydělat pár zlaťáku za její vykopání, které jsem obratem směnil za zásoby jídla – aspoň jeden den nebudu o hladu.
To byl ale jen začátek posledního šťastného období mého života v Seagardu.
Nebudete mi to věřit, ale někdo oběsil v hostinci fretku, visela ze stropu nikým nehlídána a ani moc nesmrděla. Spolu s dalšími chudáky se mi ji podařilo nepozorovaně sebrat a upekli jsme si ji nad ohněm. Úžasné! Už dlouho jsem neměl maso a fretka chutnala jako mana nebeská. Ani jsem se o ni nemusel prát, bohové na mě vskutku shlíží s milostí.
Další zázrak: za ušetřený peníz jsem si koupil od babky kořenářky mast. Slyšel jsem, že po ní budu létat… no, nelétal jsem, ale babka mne seznámila se svou kamarádkou Jůlií. Je to borovice a je strašně ukecaná. Poradila mi, kde najdu pečené prase, zlaté pečené prase, které, když jsem k němu došel, mi řeklo, že si z něj mám ukrojit, kolik jen dokážu sníst. Nenechal jsem se pobízet, pokecali jsme, pojedli (tolik masa jsem ještě v životě neměl) a každý šel svou cestou.
Prase bylo evidentně společenské, už se takhle prý potkalo s jedním z hradních bláznů. Moc si pochvaloval, jak je vypečené, ale když jsem mu navrhl, ať si jej ochočíme a okrajujeme každý den, nějak se mu na výpravu nechtělo.
Škoda, mít ochočené pečené prasátko, už bych nikdy neměl hlad.
Ovšem nebyli by to páni, aby chudákovi nedupli do obličeje. Zatímco jsem pracoval, přijeli navštívit našeho pána Mallistera vyslanci domu Lannisterů. Prý něco o spojenectví a podobné panské věci. Koho by překvapilo, že vtom okamžiku začali záhadně umírat lidé? Jenže to mě netrápilo. To, že náš pán potřeboval spravit přístav a neměl na to lidi ani peníze, již ano. Protože mu nějaká krysa donesla, že se mi nelíbí tvrdé daně, skončil jsem na galejích, zadarmo jsem musel stavět přístav.
Přiznám se, koukal jsem kudy zmizet, jak stráž podříznout a opustit panství, jenže samotný mezi cizími lidmi? Dál jsem dřel, aniž bych tušil, že se mi to bude někdy hodit.
Jednoho dne se totiž město probudilo v obklíčení železných. Zprvu jsem se těšil, že mi to přinese bohatství, kromě hornictví jsem totiž ještě kovář a každý potřebuje v bitvě opravovat brnění či zbraně.
Což o to, domácí stráž našeho lorda potřebovala opravy, jenže se brzy ukázalo, že potřebuje i posily, a tak se musel chtě nechtě každý ve městě včetně rytířů z domu Lannisterů chopit zbraní a stanout na hradbách.
Inu nechtělo se mi, cožpak jsem nějaký válečník? Vždyť v oceli zakutá stráž nás má chránit, ne hnát do boje. Jenže železní pronikali dál a dál, stále víc válečníků umíralo.
A tak jsem dostal do rukou kopí (sebrané útočníkům) a musel bojovat také. Kupodivu jsem tohle odnesl pouze několikrát posekanýma rukama a ne rozpáraným břichem.
Jenže během boje někdo zavraždil lorda Mallistera, šeptanda říká že to spáchali jeho noví spojenci, jejichž vlajka najednou zavlála na nejvyšší věži, ale kdo ví, jak tomu bylo.
Pak brána povolila, železní se vevalili jako lavina do Seagardu a vše bylo ztraceno, mrtvý lord nemohl vest obranu, Lannisteři také umírali a tehdy se zúročily mé galeje na přístavu. Vzpomněl jsem si, kde tam stojí pěkná malá loď a spolu s dalšími obyvateli na ní uprchl na moře. Ale nikdo z nás neví, jak se ovládá a na obzoru se už objevují plachty pronásledovatelů…
Aneb jak v závěru píše nejvyšší org:
Na trosky Seagardu se pomalu snáší mlha. Po posledním útoku železných jsou obyvatelé jen vlci a havrani hodující na tělech mrtvých. Poslední hrstce obyvatel se podařilo uprchnout a i ti se později dostali do otroctví. Železní opět ukázali, že jsou nejlepší v plenění a v dobývání.
Už dříve se objevovaly útoky železných. Malé skupinky bojovníků pod černou vlajkou se zlatou krakaticí útočící na farmáře, ale nikdo tomu nepřikládal velký význam. Nejspíš proto, že do Seagardu zrovna přijeli Lannisteři, dožadující se spravedlnosti za svého zabitého posla. Později toho dne byl kastelán za záhadných okolností zavražděn a začalo vyšetřování. Navzdory tomu, že kastelána zabili železní a na mrtvole nechali červenou vlajku a vzkaz „Lannisteři posílají srdečné pozdravy” podezření padlo na seveřany. Seveřani se pak krátce spojili se skupinkou železných a pokusili se udělat pogrom na Lannistery, neboť právě oni mohli za smrt kastelána. Tento útok pro seveřany dopadl špatně. Většina seveřanů byla zajata nebo rovnou zabita a jenom jednomu se podařilo uprchnout. Poté nastal soud, kde byli seveřani odsouzeni za útok na město a nepřímo i za smrt kastelána. Téhož večera ještě proběhl poslední průzkumný útok Železných.
Druhého dne se Seagard probudil v obležení Železných. Mezi jednotlivými útoky se podařilo Lannisterům pomocí majitele nevěstince Ethanolase zákeřně zabít Lorda Mallistera a převezmou vládu nad Seagardem. Tato vláda ovšem netrvala dlouho, poněvadž útoky železných nabývali na intenzitě a síle. Z původních čtyř Lanniterů se zachránili jenom dvě a to díky mistru Rickardovi, který znal tajný tunel z hlásky.
Toto je výprávění posledního dne Mořské stráže, pradávného sídla rodu Mallisterů, ochránců před nájezdníky z Železných ostrovů.
Zkrátka to byl super víkend s fajn společností večer u táboráku. Pilo se přiměřeně, zpívalo a hrálo.
Jen samotná hra mohla být trochu akčnější, jenže – nemůžu si stěžovat, když jsem si sám vybral vysloveně nebojové povolání.
