25 Říj 2014

KAHLAVERANAI – X

Vložil/a: admin | V kategorii: Reportáže | 1 879x Přečteno
avatar

Věrní Aülemu před jeho chrámem.

Věrní Aülemu před jeho chrámem.

Těžím, tedy jsem?
No spíš bych řekl „Těžím, tedy svítím jako atomovka.“
Ale popořadě, někdo tvrdí že tvrdá práce povznáší? Nu možná, ale každopádně zabíjí osobní ambice, přestože velmi prospívá společenství Aüleho věřících.

Aüle je mocný trpasličí bůh. Stvořitel a ochránce všech trpaslíků, který miluje zlato, dobré pivo a vůbec vše zlaté. Samozřejmě nejvíc pomáhá horníkům a válečníkům. Původně jej stvořil J. R. R. Tolkien pro svou Středozem, ale pro potřeby larpů byl už mnohokrát upraven. Aüleho stránka na Wikipedii.


Původně jsem měl optimistické plány na obnovu paladinského řádu Aüleho, a protože život i cíle trpaslíků stejně jako lidí

Aüleho velekněz při obřadu.

Aüleho velekněz při obřadu.

pohání zlato a další drahé suroviny, vyrazily družiny horníků do podzemí pátrat po surovinách, které by mohly vytěžit.
Což o to, dolů jsme našli mnoho a nadšeně do nich vstoupili. Osobně jsem prosil Aüleho před každým dolem o pomoc a ochranu.
Důkladný průzkum podloží a stěn, aby se nám nesesypaly na hlavu, byl samozřejmostí.
Ovšem náš bůh má evidentně poněkud zlomyslný smysl pro humor. Modlitby mně ochránily před nehodami, geologický průzkum před závaly, ale zato sotva jsem vstoupil do železného dolu, prosvítila mě radiace, vyvalil se plyn, a do třetice všeho dobrého přišly krysy nebo ghůlové. Co rána krompáčem, to malér.
Aüle, co jsem ti udělal, že takhle zkoušíš svého věrného kněze?
Naštěstí byla vždy po ruce buď krásná markytánka Keke, náš moudrý velekněz, nebo… ale i tak jsem cítil, jak mi sil ubývá úměrně hromadám zlata, železa a stříbra, natěženého v hlubinách, které plnily pokladnici chrámu tak, že téměř přetékala zářícími skvosty.
A pro samou práci v dolech jsem se ani nepřiblížil splnění snu o návratu paladinů.

Výprava do hlubin země.

Výprava do hlubin země.

Zato potupné smrti coby mrzák jsem byl blízko nejednou, neboť našemu veleknězi se zjevilo poselství Aüleho o tom, že musí být nalezeno něco v útrobách země. Vyrazila nás velká výprava, cestou jsme těžili, probíjeli se hlubinami, přepadáni nevysvětlitelnými strachy a snad prokletími?

Objevili jsme mnohé magické artefakty, dračí oltář, obrovskou skleněnou nádrž, magickou zbraň, a padlo na nás přitom prokletí, že se nedokážeme dostat z podzemí. Vyřešili jsme to jednoduše, nechali jsme se omráčit do bezvědomí, naložit na důlní vozík a vytlačit ven našimi druhy. O:)
Během další výpravy jsme stihli posvětit ve jménu Aüleho dva cizí chrámy v podzemí a objevit staré trpasličí pohřebiště.
Téměř jsme byli v pokušení otevřít hroby, ale naštěstí nás včas zarazil náš hrdina válečník Brothus Barnabáš, který křičel, že takové znesvěcení a pohana mrtvých je nemyslitelná.
Uf, byli jsme blízko, ale naše čest byla zachována. Vzdali jsme mrtvým úctu a pokračovali do hlubin země.
Mnohé by se dalo vyprávět o podzemních síních.

Skutečně, hra se odehrávala v pevnostním objektu Fort XVII u Olomouce a střelecké chodby opevnění dokonale simulovaly hluboké podzemní chodby. Temnota osvětlovaná jen plameny loučí a několika svíček, doplňovaná hudbou linoucí se z dálky podzemí byl skutečně působivý svět larpu Kahlaveranai.

k1
Já jsem ovšem na poklady podzemí neměl myšlenky, přiotrávený plynem, který mi rozleptal hlasivky tak, že jsem nemohl mluvit (ach jak teď budu sesílat prokletí na výběrčí daní, po němž tak krásně bečeli?), ozářený tak, že jsem téměř umíral v důsledku radiace a na dovršení všeho obě ruce urvané při explozi.
Stěží živý jsem skončil v chrámu, kde jsem očekával svůj konec.
Ne, že by se mě náš mocný velekněz nepokoušel vyléčit, dokonce přišel na způsob, jak to provést jenže copak můžu nechat kvůli svému zdraví obětovat dítě? Genetická léčba totiž vyžadovala, abych zplodil a obětoval vlastní dítě, a to by mi Aüle neodpustil, proto jsem se pomalu chystal na smrt, nechtě žít jako bezmocná přítěž chrámu.

Keke s oholenými vousy.

Keke s oholenými vousy.

Ovšem do toho se objevila markytánka Keke, milosrdenství evidentně může nabrat různých podob, prý když už jsem bezmocný, ani o pomoc křičet nemůžu, tak mě znásilní přímo v chrámu a pokud z toho vzejde dítě, nepoví mi o něm a obětuje je na léčbu.
Když už jeden leží na smrtelné posteli, asi by neměl odmítat žádné potěšení a neříkám, že mně ta představa nelákala, ale Aüle buď mé duši milosrdný, odolal jsem pokušení a raději se chtěl dobrovolně obětovat pro boží slávu.
Proč k vám teď mohu mluvit? Aüle je mocný a mnoho trpaslíků ve tmě přímo zářilo, proto náš velekněz rozhodl uspořádat veliké oběti, svolal shromáždění, na oltář pršely drahokamy a zlato v celých proudech, a nakonec všichni věřící volali o pomoc a zázračné vyléčení.
A Aüleho moc sestoupila na nás všechny, viděl jsem jak mi dorůstají ruce, můžu mluvit a všem nemocným okolo se rázem udělalo lépe, tak byl učiněn první zázrak v našem chrámu. Mnoho trpaslíků mohlo opět vyrazit do podzemí
Obřad před chrámem Aüleho.

Obřad před chrámem Aüleho.


Já se v té době ale zatoulal na univerzitu, kde zrovna potřebovali na expertízu horníka, přičemž jsem mohl pochytit nejeden poznatek a vylepšit své vzdělání.
Radiační meč, který svou oběť ozáří, a nositele také 😀 ohnivzdorné brnění a v neposlední řadě způsob, jak odmořit krajinu kolem ruin našeho starého chrámu zničeného radioaktivní bombou, se hodily rovněž.
Během výzkumu jsem se doslechl, že v chrámu by mohly být nesčíslné poklady, ale kdokoli se tam přiblíží, ten v krátké době onemocní nemocí z ozáření.
Jenže zvědavost je mé druhé jméno a rovněž touha po dávno ztracených artefaktech zapracovala, takže následovalo shánění antiradiační ochrany, jodových roztoků a hlavně velekněze, který by léčil ozáření a pak už jen vypít lektvar. Poslouchám odpočet času do smrti, běžím k troskám, skok do temného nitra po záblesku drahokamu, hmatám v temnotě po prvním, co najdu, popadnout truhlici a sprint zpět mimo zónu výbuchu. Prohlížíme nález, rychlé léčení a sprint zpět, celé zopakuji a znovu a znovu.
Nakonec jsme z trosek vytáhli mnoho zbrojí i drahokamů a dokonce z nedaleké díry i tajuplný prsten, z něhož magie přímo sálá, ale žádný theurg ani klenotník nedokáže určit co je zač.

Ani nevím, kam mizí všechen čas, neustále v jednom kole a když se konečně zdá, že bude chvilka, objeví se děti a – co byste řekli? DRAK!

Drak vypaluje město.

Drak vypaluje město.


Bestie lítá, oheň chrlící a chráněná pancířem, který nejde prorazit.
Mysleli jsme, že náš „zázračný“ hrdina v prastaré zbroji, která sálala magii, jej v poklidu porazí, no… spletli jsme se. Pozoroval jsem z úbočí, na kterém stál chrám, události ve městě. Barnabáš bojoval, zbroj jej chránila, ale drak byl pořád živý a pěkně namíchnutý, když z města odletěl, aby si přivedl posily.
V tu dobu dostal velekněz další zjevení z Aüleho vůle, kdy mu bylo napovězeno, že mocná zbroj drakobijcova musí být aktivována v chrámu velkým obřadem.
Ani nechtějte vědět, jaké nadávky ze sebe nositel zbroje chrlil, když zjistil, že musí lézt zpět do kopce k chrámu a zbroj nejprve svléct a po obřadu znova obléct, nicméně podařilo se jej donutit k takovému hrdinskému skutku a obřad přivolání druhého zázraku a aktivování zbroje mohl být zahájen. Obětin bylo opět nepočítaně, jak by ne, když jsme těžili celou dobu jako zběsilí, věřící přivolávali požehnání Aüleho, svíce plály a do hrdiny Barnabáše najednou vstoupil duch zbroje, vědomosti, jak zahnat draky.
Nač protahovat vyprávění? Povedlo se, draci sice stále visí nad městem jako hrozba, ale už ne smrtelná zkáza.

Pán z Vlkova konečně mrtev?

Pán z Vlkova konečně mrtev?

A co konec ptáte se? Ten mě pobavil nejvíc. V minulosti nás velmi ničili Fenrisovi věřící, vlkodlaci, ke kterým se přidali i mnozí zrádní trpaslíci, nechť je Aüleho prokletí po věky provází.
Celou dobu jsme se báli, kdy že na nás zaútočí, znova vyhodí do povětří náš chrám a ono nic.
Tedy, mysleli jsme, že nic, jenže oni se činili, stihli prodat práva těžby nějakým cizincům.
Samozřejmě jsme odmítli uznat takový podvod, neměli právo cokoliv prodat.
Během vyjednávání jsem já, pokorný kněz a náš velekněz ve jménu všemocného Aüleho posvětili kostlivce obchodníka na rytíře, aby mohl jednat z pozice šlechtice za naše město, jenže ani to nepomohlo. Ale nakonec to dobře dopadlo. Fenrisovci skončili obětováni na oltáři svého vlastního boha, když si je podvedení cizinci vyžádali.
Jen jedno malé štěňátko přežilo a to jen proto, že se nad ním slitoval a ukryl jej náš bojovník, ochránce před draky – Barnabáš.
A to už je vážně vše děti, zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Na obyvatele pokojného města Krelovia nepochybně kdesi v budoucnosti ještě dobrodružství čekají. Ale o tom až příště.
Dobří obyvatelé pevnosti Krelovie

Dobří obyvatelé pevnosti Krelovie.

Fotografie použité v článku pořídila Mehu a komplet je můžete shlédnout: na rajčeti.

Líbí se mi:
Sdílej:
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Odpovědět