„Budu vám vyprávět o dni, kterým tak neslavně skončila velká vláda Lordů, do které dříve mnozí vkládali své naděje… Chci, aby naše minulost byla zachována a aby lidé věděli, že možná je naděje.“ Těmito slovy začíná příběh Města žebráků, larpu, který o víkendu odehrálo šedesát nadšenců na zámku v Červené Řečici. Koncem je myšlen den, kdy se seržant stráží Rufus chopil vlády a starého vládce, lorda George, prohlásil za původce veškerého utrpení, které město v té době stíhalo. Rufus přijal titul Generalissimus a započal svou vládu, která se vystupňovala až v krutovládu – stráže ovládající a šikanující prosté občany, kteří nesmí ze zákona nosit zbraň, celodenní namáhavá práce a vychytralá Inkvizice a její všudypřítomní špehové. Jednoho dne však došla lidu trpělivost a zdánlivě pevné základy Generalissimova režimu se začínají otřásat…
„Co to děláš? Ty žereš na ranním nástupu?“ rozkřikuje se jeden ze strážných na blonďatého mladíka v hnědé kutně a stoupá si před něj. „Vyplivni to!“ řve uniformovaný muž dál, zatímco blondýn klidně žvýká a nenechává se vyrušit. Po krátkém kázání inkvizitorů a po rozdělení do pracovních skupin (režim Generalissima Rufuse se drží středověkého ora et labora, tedy modli se a pracuj) jsou muži svázáni a odchází do nebezpečných končin za hradbami města, zatímco ženy po vzoru popelek přebírají kukuřici, oves a pšenici na chléb pro mylady Roxanu. I když to vypadá na poklidné dopoledne, stráže nenechají nikoho na pokoji. „Ženský, nekecejte a koukejte dělat,“ hrozí obuškem skupince štěbetajících dívek jeden ze strážných. Na to ženy zmlkly, ale od jejich stolu se začíná ozývat tiché kvokání, které přerůstá v kakofonii kdákání. Předstupeň vzpoury vůči režimu.
Pracující plebs na nádvoří, kde čeká na další rozkazy stráží
Muži, vracející se z dopolední směny, vypadají vyděšeně a několik z nich je zraněno. Básník Georgius v modré vestě vypráví všem, kdo jsou ochotni ho poslouchat, jak v lese narazili na útočící strom, který napadl několik jeho spolupracovníků. V závěru posluchače a posluchačky ujišťuje, že mezi hradbami je prý absolutní bezpečí… Městem se ale začíná šířit neklid. Zatím jen několik skupin na něčem cílevědomě pracuje, ostatní spíše jen bloumají ulicemi a vyhýbají se palčivému slunci.
Mezi vězni církevní i světské moci, jichž stále přibývá, se šíří vzpoura, která záhy vyústí dvěma mrtvými – strážným a Koniášem, oním mladíkem snídajícím na nástupu. Kromě žaláře čeká na neposlušné občany pranýř: jako první na něm skončí Poštolčin bratr Jestřáb a vzápětí ho střídají další nepoddajní poddaní, takže pot a krev na něm prolité nestačí zasychat. Z první odpolední směny se nevrátí několik mužů a mezi pracujícími začínají kolovat různé zvěsti. Náhle začínají stráže nahánět lid na první nádvoří, kde se koná poprava hostinského. Je obviněn z velezrady. „Prý vyučoval boji,“ šíří se mezi občany a všichni statečného muže litují, přestože se to nikdo neodvažuje dát najevo. Dalšími popravenými jsou mniši tajného řádu Fénixe. Před smrtí dostanou možnost vzdát se své víry, ale všichni odmítnou. Listina inkvizice nadepsaná „Zřeknutí se nepravé víry“ zůstává nadále prázdná. Písař, který ke spiklencům rovněž patřil, byl vyhnán z města a téměř ihned se přidává k uprchlíkům, kteří formují osvobozeneckou armádu.
Mniši Fénixova řádu jdoucí na fénixoslužbu
Jak se režim pomalu hroutí, zostřuje se šikana zbytku obyvatel. Poměr „plebs – stráže“ se početně začíná klonit na stranu úřední moci, ale její autorita minutu od minuty slábne.
Jedním z důkazů mocenské impotence je incident, který se odehrál vpodvečer: Judit, z níž byl vymýcen krvežíznivý démon, nemohla zapomenout na kruté praktiky inkvizice a její už tak podkopanou nedůvěru ve státní aparát podlomil nový strážný s cizím přízvukem. Když projevila své pochybnosti o loajalitě někoho, kdo může být stejně tak agentem nepřátelských vojsk, která – podle oficiální propagandy – měla obléhat město, byla i se svými sourozenci a potulným mnichem Sinusem uvězněna, vyslýchána, obviněna z velezrady a nakonec milostivě propuštěna, zatímco její sestra Neria byla zcela bez důkazů upálena na hranici jako čarodějnice.
Její přeživší sourozenci se přidávají k fenixovcům, kam je naverbuje bratr Sinus, avšak v tu chvíli se režim nezvladatelně hroutí, protože rebelové rozráží bránu a napůl překvapenou hlídku během několikaminutového boje zabíjí. Zbytek stráží se rozprchává po celém městě a za hradbami mizí i vyšší úředníci včetně inkvizitorů, kancléře a jeho ženy Roxany. Lidé, kteří z tajných úkrytů vytáhli zbraně, teď pročesávají město, a hledají viníky svého utrpení – po nikom zodpovědném ani stopy, všichni, kdo nezemřeli v boji, utekli. Vítězná chátra ani neuklidila mrtvoly a rovnou vtrhla do krčmy, kde bujaře – a navzdory bouřce – popíjela do časného rána.
"Chléb a hry" je další heslo Generalissimovy diktatury: tento "turnaj" měl připravit občany na obranu města před rebely
