Připomínám, že možnost přihlašovat se do literární soutěže je až do neděle! Poté bude přihlašování uzavřeno a ještě týden se bude hlasovat o nejlepším textu 🙂
Přehled soutěžních dílek LiS Fantazeenu:
1. Olórin: För út Vinlandi
http://www.facebook.com/note.php?note_id=226195007431376
„U Njördových vousů, zešílels, Thorhalle?“ Freydís Eiríksdóttir zuřila. Hrot meče v její ruce se chvěl nebezpečně blízko jeho obličeje. Druhou rukou si na prsou přidržovala mokrou látku roztržených šatů.
„Jenom pakůň jako ty by dokázal zbouchnout a unést jejich princeznu! Když na nás vlítli, div jsem nepotratila, u všech trollů!“
Snědá dívka na ni hleděla se strachem v hnědých očích a očividně nerozuměla ani slovu.
„Do háje,“ sklonila zbraň. „Dobrá, padej k veslům!“
Tři dlouhé knarry Thorfinna Thórdarssona se pomalu vzdalovaly od zeleného pobřeží Vinlandu, aby se už nikdy nevrátily…
Za nimi se k vyplutí chystalo tisíc kožených člunů Skaerlingů.
2. Terez Carmen Kvapilová: Střípek ze sirdakki
http://www.facebook.com/note.php?note_id=227742393943304
Město bylo tiché. Spalo. Kolik tak může být, prolétlo m na chvíli hlavou. Vzhlédl k měsíci. Tipoval to na třetí hodinu ranní. Důležité je, že opět odejde nepozorován, pod rouškou noci. Kde to jsem? Znovu se zamyslel, načež zavrtěl hlavou. Nesešlo mu na tom. Bylo by to jen další jméno, co by se za chvíli ztratilo v hloubi jeho paměti. Tolik jmen už zapomněl. Snad to byl důvod, že už se ani neptal. Ani jméno té, co zařídila, aby neusínal sám, si nepamatoval. A přesto věděl, že mu ho opakovala. Snad aby pro něj nebyla jen zboží. Marně. Nepamatoval se. Nebyla pro něj důležitá. Kdysi možná pro někoho důležitá byla. Kdysi. Teď byla jen hračkou, která zahnala jeho chmury aspoň na jednu další noc. Snad jen za to byl vděčný. Že mu teplo jejího těla připomnělo jeho lidskost. Nebo aspoň to, co z ní zbylo. Neprobudila v něm žádné city, ale aspoň an chvíli vyplnila prázdnotu a dovolila mu zapomenout jeho úděl. Tam taky její úloha končila. Až se vzbudí, tak se oblékne, sbalí peníze a vyrazí zpět do hostince, pomoci zapomenout dalšímu, co stojí jen o lásku na jednu noc.
Myšlenky mu táhly hlavou se stejnou zběsilou rychlostí jako bystřina v horách. Kdo teď byl? Psanec? Vyděděnec žijící na okraji společnosti? Stín mizející vždy v temnotě noci? Ano, to všechno byl a přitom byl i něco víc. Hraničář. Nikdo ho neznal a tak mu to vyhovovalo. Pro každého byl přízrak nikdo se nezajímal a on se nezajímal o nikoho. Takový byl jeho život. Takový byl jeho svět. Tmavý, pustý a chladný svět…
V myšlenkách prošel potemnělými ulicemi, až s zastavil před městskými stájemi. Už z dálky slyšel volání svého věrného druha. I ten vycítil, že je čas jít. Vydat se po další cestě. S vrznutím otevřel vrata stáje a z hřebíku sňal starou lampu s mihotavým světlem svíčky. Deset kroků, pak zahnout vpravo a už stál u boxu koně, černého jak sama noc. Příhodné zvíře pro přízrak.
„Je čas jít“ řekl hraničář kovově chladným hlasem a s trhnutím otevřel dveře boxu. Kůň ve vedlejší kóji sebou trhnul a vyčítavě kopnul do bednění. Jezdce ani jeho koně to nevytrhlo z klidu. Kůň byl již osedlaný. No ano, vždyť to také dal za úkol tomu mladému poskokovi. Za hrst mincí by se nejspíš upsal i ďáblu. Jak příhodné…
3. Entony: Pád naděje
http://www.facebook.com/note.php?note_id=228656923851851
Uhání lesem, stromy se míhají kolem.
Těžký dech a pocit trhaných plic…
To vše pomíjí. Náraz ji sráží k zemi, bolest vystřeluje ze zad v plamenech agonie.
Šílená bolestí, stočená v klubíčku, tesáky zatíná do země a z očí kanou slzy hrůzy.
„Konečně, dostali jsme další z těch bestii.“
„Dobrá muška, Meldo“
„Bude zase větší klid a bezpečí v našich domovech.“
Zaslechla veselý hlas těsně předtím než se jí ostrý nůž zabořil pod čelisti a v zášlehu bolesti přetnul poslední nit života.
Z příšeří vzdálených křoví zasvítí rudé oči ztemnělé nenávistí a zoufalstvím.
Tam umírá jeho smysl života, láska na kterou nezapomene po zbytek krátkého krví naplněného života.
Než nadejde úsvit znova vzplanou plameny na střechách domů a svým žárem budou živit nenávist v srdcích…
A věčný koloběh se opakuje, smrt za smrt, zoufalství za zoufalství… pokrok jde dál…
Z nebes plameny prší
a živí závidí mrtvým.
O bože milosti plný
pošli mi kulku či paprsku ostří.
4. Petr Bittner: Podivuhodné setkání
http://www.facebook.com/note.php?note_id=227535777297299
Je temná, až výjimečně černá noc. Hvězd na nebi je jako šafránu, i Měsíc se záhadně záměrně schovává za neviditelnými mraky. Sleduji melancholickou oblohu a nic nenasvědčuje dramatu. Najednou se však několik hvězd začne srocovat do podivného obrazce a ten začne v závratné rychlosti rotovat. Celý výjev je umocněn silným světlem, jehož jas zachvátil celou zemi. Sloupec nejostřejšího světla si vybral právě mě.
Najednou je slyšet obrovský hukot a deset metrů přede mnou přistane oválná jakoby kovová věc a všechno ztichne, okraj lesa teď působí až záhrobně.
Srdce mi tluče, hlava se topí v závrati, nekonečná přítomná chvíle ticha. Lesklá kupole se otevírá.. a já vidím… malou siluetu…
A ta silueta se s jistým našlapováním blíží, krok za krokem, metr za metrem. Nevidím „tomu“ do tváře… má to vůbec tvář?? Nejsem schopne v němém úžasu odhadnout, jak je „to“ velké.. ale počkat… není to velké.. Co je to? Jak to vypadá?? Vidím… zelenou…. světle zelenou barvu! Je to…. CO JE TO?? Otevírá to něco jako ústa… a chystá se… chystá se snad něco říct?
„Na alza.cz jsou likvidační ceny! Rozumíš?! Likvidační ceny! LIKVIDAČNÍ CENY!!!!“
KONEC
5. Nightmare: Pohádka?
http://www.facebook.com/note.php?note_id=226123020771908
Princ přijel už téměř před jeskyni. První co jej zarazilo, byl pečlivě udržovaný trávník a velmi hezky upravená zahrádka. Taky bazén, což byla výsada jen opravdu bohatých lidí, protože jste si museli taky platit kouzelníka, který ho chodil udržovat. Když přijel ještě blíž, málem spadl z koně.
Ta dívka, která se opalovala na lehátku jen v plavkách, pokud se to o těch pár kouscích látky dalo říct, byla zcela jistě princezna Lenka. Lenošně chovala na klíně zvíře podobné kočce a druhou popíjela z vysoké skleničky jakýsi drink.
„Princezno Lenko?“ dodal si odvahy a popohnal koně blíž k bazénu.
Jakmile ho princezna uviděla, hrozivě se zamračila.
„Padej z mý zahrady plechovko,“ vřískla na prince, který se spuštěným hledím přilby přehlédl, že vjel do záhonu orlíčků. Tvor na jejím klíně se probudil, otevřel tlamičku plnou zubů a zívnul.
Princ vyvalil oči, když v něm poznal malé dráče.
„Nejenomže vás tady vězní,“ zavrčel pohoršeně. „Ale ještě se musíte starat o jeho ohavá mláďata.“ Výhružně vytáhl meč od pasu a zamával jím nad hlavou. Tedy vypadalo by to výhružně, kdyby jeho hlas nezněl jako někdo kdo mluví do kýblu a meč nebyl rezavý jako liška.
Dráče na princeznině klíně otevřelo kukadla a zůstalo zírat na prince.
„Co to meleš, troubo,“ zalapala po dechu princezna překvapeně.
„Ale já vás zachráním!“ popohnal koně k jeskyni. „Už nebudete strádat hladem a v nepohodlí!“
Pravda, princ inteligencí neoplýval i předtím, ale ve svém vytržení nejspíš ignoroval všechny druhy přepychu který se kolem rozkládal a suveréně cválal na koni k jeskyni, jejíž otvor byl zahalen těžkým, umně vyšívaným brokátem.
Závěs se rozhrnul, ven se vykolébal drak velikosti koně a zvědavě se rozhlédl okolo. Jakmile zahlédl prince, který s bojovým rykem se řítil přímo k němu, zkameněl zděšením.
„ZHYŇ lítá sani!“ řval princ jako smyslů zbavený málem s pěnou u pusy. Už si v duchu představoval, jak hrdě přinese domů hlavnu divého draka a tu kočku princeznu dostane za manželku.
Najednou ho něco prásklo do hlavy, až se mu zatmělo před očima. Jak spadl z koně už ani nevěděl a v posledním okamžiku vědomí uviděl vystrašeného draka nad sebou a princeznu držící opravdu velký kámen.
„Můžu si ho nechat na hraní?“ uslyšel zapištění a do obličeje mu nakouklo dračí mládě. „Slibuju, že ho nebudu moc kousat.“
„Ne, zlatíčko, chtěl ublížit tvé sestřičce,“ odpověděla rázně princezna.
„Prosím mamíííí!“
„Mami?“ zamumlal pric nechápavě. Posléze ho princezna přetáhla kamenem ještě jednou a ještě než se propadl do bezvědomí, zachlechl jak povídá: „Pojďte holky, zbavíme se ho, než přijde táta. Ještě by si zkazil žaludek.“
6. Dáda Švadlenka: Utrpení mladé elfky
http://www.facebook.com/note.php?note_id=227965027254374
(vyňato z deníku sličné elfské děvy)
Hořké slzy skrápí stránky mého deníku. Však věz neznámý čtenáři, že jsou prolévány nazmar, neboť strůjce mého trápení je už ohlodáván červy, jež si na jeho tučném těle pochutnávají jako na ztrouchnivělém dřevě larvy červotoče. Mé špičatá ouška, už déle nebudou trpět pod jeho ohlušujícím chrápáním, při němž jsem oka nezamhouřila. Ani už nebudu více pohoršena jeho mlaskáním při hltání lembasových sušenek, jež toliko podobné bylo chrochtání vypaseného vepře
Ach můj milý i přese všechny tvé prohřešky jsem tě milovala, tak jak je jen slabá žena schopna.
Byla jsem tenkrát naivní, ale není i to důkazem ryzosti mých citů? Poblíž mé rodné vsi se potulovala banda trpaslíků, kteří chtěli zbohatnout na spekulacích se zlatem. To se ví, že zpráva o jejich příchodu mě nenechala chladnou. Již dávnou jsem nebyla nevinným děvčátkem, které by si nebylo vědomo půvabů svých kypících ňader, útlého pasu a pevného zadečku, který by leckterý gondorský jezdec s chutí poplácal.
Čím více ale mé tělo oplývalo mízami pohlavními, tím více mě sžíral neblahý osud elfské ženy. Od časů Isildura totiž s našimi muži nebylo cosi v pořádku. Celé dny se s démonickou závislostí dokázali kochat pohledem na vlastní načechranou tvář odrážející se v jezerní hladině. A na ukojení tužeb svých žen s povýšeným klidem zapomínali. Když už se našel nějaký, který okem spočinul na pohupujícím se ňadrech elfského děvčete, jež jako sladké broskve vybízí k utrhnutí, radši se dal do sepisování unylých a dlouhatánských sonetů, namísto toho aby se na svou roztouženou elfskou děvu vrhl, povalil vprostřed lipového háje a strhal z jejího chvějícího se těla sametové prádélko, chránící onu poslední výspu její cudnosti. A jako krvelační vrk zabořil svého meče do studnice její ženskosti. Aby naše neštěstí nebylo úplné, mezi elfskými muži se jako mor začala šířit náklonnost ke stejnému pohlaví. A ta hrstka posledních mužných elfů, utekla za velkou louži ze strachu ze vzrůstajícího homosexualismu ve Středozemi.
A tak většina elfských žen byla odsouzena k truchlivému osudu doživotního panenství.
Může mi někdo vyčítat, že jsem namísto věčného marného prahnutí po uspokojení tělesných tužeb utekla s jedním z těch zakrslých trpaslíků? Ach já bláhová, uvěřila jsem těm pověstem o mužném a neotesaném apetitu trpasličího rodu.
Ač se každé ráno směle hnal do kdejakých štol a dolů, aby tam dobýval drahých kovů, při šmírování zapadlých slují ale zapomínal na důl nejcennější, jenž roztouženě spočíval vedle něj každou noc. Žel ten nechával bez povšimnutí a po lopotném dni stráveném v šachtách obrátil oči v sloup a z plných plic mě svým výsměšným chrápáním doháněl k zuřivosti. A tak poklad mého panenství musel objevit jiný zlatokop: vilný žoldák z říše neřestí – Mordoru.
Můj ubohý trpaslíků, kdyby sis hleděl dál zlata, tahal ho v plných pytlech do naší spíže a nevšímal si rytmického vrzání mé palandy, namísto toho jsi jako pominutý vrážel sekeru do mých skříní v žárlivé předtuše, že ti zde cizí skřet nasazuje parohy.
A tak jsem ti dnešní ráno ke svačině z lembasových sušenek (těch oříškových, které ti vždycky tak chutnaly) přibalila řádnou dávkou jedu na krysy.
Není snad údělem každé ženy zamilovat se do darebáka? Ach ty můj skřete, vzduch je čistý, pojď a utěš svou zkroušenou elfku!
7. Laeg Mortemir: Trpaslíci
http://www.facebook.com/note.php?note_id=226114994106044
Trpaslíci mají vousy.
Všichni trpaslíci mají vousy.
I ženy.
I děti, ale správě odlišit, zda je někdo trpasličí dítě nebo jen trpaslík, bývá… řekněme běh na dlouhou trať.
„Tatí, tatí,“ ptá se dospívající trpaslík.
„Ano?“
„Jak poznám, no… ty víš… že…no,“ mladý trpaslík se na chvíli odmlčí a pak dodá šeptem: „že je to holka?“ Otec se zamýšlí.
„To je jasné. Úplně jasné. Mámo!“ Do místnosti vejde další trpaslík, k nerozeznání od předchozích dvou, jen má na hlavě jinačí helmu.
„Mámo, vysvětli prosím tě mladýmu, jak se pozná holka.“
„Má vousy.“
Mladík zasténá. „Nic víc?“
„Zeptej se jejích rodičů. Jestli to někdo ví, tak oni.“
Mladý trpaslík přemýšlí. Neví. Nezdá se mu to. Cítí se zmatený a má dojem, že si z něj někdo střílí. Nervózně si pohladí vlastní vousy.
„A mami?“ osmělí se nakonec. „A co když jsem holka já?“
