Když orkové prvně přišli do Azerothu a začali svůj úvodní útok na Lorderon, Lothar Anduin agresivně obhajoval útok proti nim. Král Adamant Wrynn III. sdílel Lotharův pohled na věc, a slíbil, že zbaví svou milovanou zemi orků. Nicméně zemřel, než stihl svůj slib splnit, a na trůn nastoupil jeho syn, Llane Wrynn I. Nový král pokračoval v úkolu svého otce a bojoval proti orkům. V této době byli útočníci zatlačeni do Bažin smutku.
Cho’gall a Killrogg Deadeye se po bitvě vzájemně obviňovali z neschopnosti a nekompetentnosti, což způsobilo rozpad Hordy na frakce podporující jednoho nebo druhého náčelníka. Gul’dana tento stav hodně znepokojoval, protože by lidé mohli brzo dobýt i území okolo Temného portálu a znamenalo by to konec orčí invaze i konec jeho. Brzy se ale našel nový vůdce, který Hordu znovu sjednotil. Jmenoval se Blackhand Ničitel, náčelník klanu Blackrock, a ukázal se být výborným válečným stratégem. Do Hordy vnesl opět pořádek a zreformoval orčí armádu, protože předtím neměla prakticky žádnou organizaci.
Mág Gul’dan si jej zavázal a pomocí podplácení a vydírání skrze něj ovládal Hordu. Blackhandovi se ale podařilo prorazit blokádu azerothské armády v Bažinách smutku a vyhrál mnoho bitev proti lidem.
Krátce před závěrečnou bitvou se ale stalo něco, co Gul’dan neočekával. Temný mág Medivh byl ve své věži zabit zbytky lidských vojsk pod velením Anduina Lothara a Gul’dan který s ním zrovna byl v mimosmyslovém spojení upadl na několik týdnů do kómatu. Blackhand krátce na to selhal jako náčelník hordy i jako vojevůdce, protože bez Gul’danových rad se neobešel.
Orgrim Doomhammer, jeden z náčelníků, se rozhodl se učinit přítrž démonické zkaženosti, která postihla Orky. Zabil Gul’danovu loutku – Blackhanda, a dosedl na jeho místo. Pod jeho rozhodným vedením začali Orkové obléhat Stormwindskou pevnost. Teprve nyní si král Llane uvědomil, jak šeredně podcenil sílu Hordy a už jen bezmocně sledoval, jak jeho království propadá těm zeleným vetřelcům.
Král Llane Wrynn I. zvedl oči od tlusté knihy a přísně je upřel na kronikáře.
„Dobře se ty tvé pohádky čtou, dobře, napětí, hrůza, beznaděj, posluchači ti jistě musí nejeden zlaťák hodit, ale u všech bohů, já chci, aby naši potomci znali pravdu.
Poslouchej dobře, škrabale, povím ti jak to tenkrát bylo a jestli změníš jedinou čárku, tak jako že se Wrinn jmenuji, tvůj krk skončí pod sekerou mistra kata.“
Král se zahloubal do vzpomínek, jaké to tehdy bylo a z jeho rtů se začalo linout vyprávění, rušené jen horlivým škrábáním brku po pergamenu.
Když tehdy přišly zprávy o Hordě, která se valí na naše země, nevěděli jsme, proti čemu stojíme. Jen mrtví mluvili o nezměrné krutosti nepřítele a naši zvědové o zástupech divokých válečníků, jež nás převyšují počtem i touhou po krvi.
Věděl jsem, že jen rozhodnost může ochránit můj lid.
Nesměli jsme váhat a schovávat se za pevnými hradbami, zatímco nepřítel plení naše země a zabíjí neozbrojené rolníky. Povolal jsem tehdy do služby své maršály, mágy i kněží, abychom všichni stanuli bok po boku a splnili svou povinnost k naší zemi.
Bohové žel přes úpěnlivé volání do zbraně, počet válečníků, jež se dostavil, mě nenaplňoval naději.
Byli to ženy a muži sice zkušení a bitvami zocelení, přesto, jak praví přísloví, „dobrý bojovník na hovno, když nepřátel nerovno“, a tak jsem nechal bojovníky odpočívat, sbírat síly do bitvy, zatímco jsem se radil se svým věrným přítelem, mágem Alturusem, rytířem vojevůdcem Lotharem a svými předními maršály.
Bohové žel musím říct, že nejpočetnější kontingent vojsk přivedl maršál Alvar Ritekeeper pán Westfalu a Northshire.
Proč říkám bohům žel?
Již dlouho usiloval o osamostatnění své provincie a neopomněl mi připomínat od začátku, že právě jeho válečníci tvoří jádro mých armád. Jindy bych jej nechal vsadit do žaláře, ale tváří tvář hrozbě orků jsem musel snášet jeho připomínky.
Nu ať toho podezřelého Westfalce jen nehaním, musím říct že válečníkem byl vynikajícím a dobře vedl mé muže v bitvách. Sice bych raději viděl v čele armád svého přítele maršála Goriona Fordragona nebo Lothara Anduina ale politika je politika a tenhle ústupek jsem pro úspěšné válečné tažení udělat musel. Ostatně jak se později ukázalo nemusel jsem litovat. Výkony maršála na bitevním poli stály za jisté nepříjemnosti.
Toho rána vyrazily naše armády vstříc Hordě, jež zabírala nezastavitelně naši zemi. Nehodlali jsme sedět za hradbami, ale prudkým útokem nepřátele vytlačit z naší vlasti.
První cíl, který před námi ležel, bylo získat pevnou základnu opevněné město co nejblíž orkům, ze kterého bychom bránili náš týl a mohli rychle zasazovat rány zeleným kůžím.
Počáteční zmatky se zajišťováním surovin a vyhledáváním dolů naštěstí rychle pominuly dříve, než stačil dorazit protivník. Pod rukama dřevorubců a dělníků rychle rostly mocné valy pevnosti Grand Hamlet do výšky a přede mnou leželo rozhodnutí, jak investovat naše zanedbatelné válečné zdroje.
Na jedné straně neustále přicházeli mágové se svými požadavky na další a další finance, tedy ne že by se nevyplatili, ale vetší žrouty zlata svět ještě neviděl – tedy až na jednoho, ale o tom později. Na druhé straně ležela potřeba zásobovat bojující armády.
Musel jsem rozhodnout, kronikáři, a ač mágové spokojení nebyli, nechal jsem stavět farmy dodávající mým válečníkům potraviny.
Myslím, že jen dobře živená a motivovaná armáda má naději na vítězství.
Navíc ty narážky mágů, zda by se mi nelíbilo, kdyby do boje povolali naše mrtvé předky, mne poněkud rozčílily a důrazně jsem jim tohle musel zatrhnout. Bohové, jsme snad nějací nekromanti či co? A navíc, upřímně, zrovna svého dědu bych jako kostlivce potkat nechtěl, stačí mi vzpomínka na ty jeho vzteklé záchvaty, po kterých padaly mnohé hlavy.
Sám jsem tomu nevěřil, ale naši stateční poddaní dokázali prudkým úderem udržet orky mimo dosah a získat nám všem čas na shromáždění válečných zásob.
Kronikáři, tady bych chtěl zvláště vzpomenout na bandu ožralých žoldáků známou jako Grondar, polovina z nich má nepochybně trpasličí předky, soudě z toho jak chlastají, ale prvních liniích bitvy se drželi skvěle a mají velkou zásluhu na odražení nájezdů hordy a jejich zatlačení zpět.
Rovněž pomoc, jež nám dorazila od vznešených elfu z Quel’Thalas byla více než významná, jejich dlouhé luky snadno probíjely i velké štíty nepřátel a poté, co naši klerici seslali kouzlo létání na elfky, dokázaly získat nadvládu nad bojištěm i ze vzduchu.
Musím říct, že byl úchvatný pohled na spanilé lukostřelkyně, jak plují povětřím a jejich šípy pobíjejí nepřátele.
Orkové v té době podnikli několik pokusů o nájezd na náš týl, ale nikdy neprorazili a nezpůsobili podstatné škody, snad jen dvě vypálené farmy, což bylo nepříjemné, ale naše ekonomická základna se již postupně rozrůstala, dokonce jsme si mohli dovolit živit horníky v dolech a získávat zlato i jinak než z daní.
V té době jsem se, kronikáři, nejvíc přiblížil smrti a žádná pulorčí agentka vtom neměla prsty, jen přízeň či nepřízeň štěstěny. V jednu chvíli nás pronásledovala přesila válečníků hordy a já jsem cítil, že již nedokážu uniknout a zároveň viděl jejich chuť zajmout krále aliance.
Nevěda co jiného si počít, napadlo mě využít jejich bojovnost a svou pověst a již obklíčen nepřáteli, začal jsem jejich velké bojovníky vyzývat postupně na souboj.
S předtuchou konce loučil jsem se již se životem, ale… bohové stáli při mě, orkové spěchali za nějakým úkolem a jejich čest jim nedovolila zaútočit naráz a tak zanechali jen jednoho válečníka, který se se mnou střetl a … jak vidíš, kronikáři, prohrál a já dosud žiji.
To už se ale blížila válka k závěru a do našich pevností směřovaly karavany plné zásob a válečného materiálu. Když jsem viděl pokladnici přetékající zlatem a jídlem, trochu jsem se vyděsil, co by se stalo, kdyby padla do rukou nepříteli, proto jsem spěchal investovat co nejvíc zdrojů do vybavení vojáků a jejich výcviku.
Dokonce už zbývalo i dost peněz pro mágy a jejich nenasytná chuť po zlatě se zdála na chvíli utišena. Každopádně jsme spoustu peněz i jídla (mnohé pouze v poukázkách, protože bankéři, správci pevností, neměli dost hotovosti k výplatě v dobrém zlatě) vyrazili utratit ke gobliním obchodníkům.
Zprvu jsem zahlédl ten šťastný výraz na jejich tvářích při představě dalších obchodů, který se postupně měnil v zděšení a nechuť, když viděli, jak jim vyprazdňujeme sklady a jaká je čeká byrokracie se záznamy takových obchodů. Dokonce si jeden z nich začal velmi významně pohazovat balíkem výbušnin a křičet, že se z toho zblázní a jestli se zblázní, tak tu někdo bude lítat vzduchem.
No jsme lidi, hmm… a goblini, nějak jsme se dohodli, že zbytečnou byrokratůru obejdeme a zlato putovalo rovnou z ruky do ruky výměnou za skvostné mitrilové meče obdařené kouzly či dokonalé trpasličí zbroje posílené mocnými runami.
Připadal jsem si potom jako hodný strýček, co rozdává dárky o vánocích, když jsem statečným mužům a ženám, sloužícím v mých armádách, osobně rozdával zbraně a zbroje, které nám měly přinést vítězství.
Mezitím nám zvědové přinášeli zprávy o dění mezi orky: zdá se, že díky válečným neúspěchům se jeden z náčelníků postavil proti vůdci hordy a pokusil se převzít jeho místo. Nějaký Orgrim Doomhammer vyzval válečného vůdce Blackhanda Ničitele, jenže podle mých zpráv, kronikáři, jej Blackhand zatloukl svým kladivem do země a dál vedl hordu.
Nu co už, dokud se orkové mlátí mezi sebou můžeme, se my lidé jen smát. Tak si nevymýšlej nějaké příběhy o hrdinském a čestném orkovi, který zastavil přisluhovače černokněžníků, vždyť realita je daleko zajímavější.
Snad pod vlivem zpráv o nepokojích u orků a pod dojmem velkých vítězství našich armád, rozhodl se můj maršál Alvar Ritekeeper, že mu již nestačí tak významný post v řadách aliance, ale že by chtěl vládnout vlastní zemi.
Začal mezi našimi bojovníky roztrušovat řeči o útlaku a o zneužívání, kterého se Stormwind dopouští na ostatních částech říše. Dobře jsem z jeho náznaků věděl, oč usiluje a pokoušel jsem se mu domluvit, argumentuje stálou hrozbou orků a ohavností občanské války, ale bohové žel, maršál si nenechal říct a pokusil se své armády odvést z vojska aliance.
Nemohl jsem tomu nečinně přihlížet, proto jsem se se svým přítelem mágem Alturusem a jeho kouzelníky radil o použití magie na změnu smýšlení maršála, ale ukázalo se že nikdo nedisponuje vhodným kouzlem.
Alespoň jsem tedy žádal o podporu naše elfí spojenkyně a pak, když Alvar zpupně pod hradbami požadoval odtržení „své“ země od aliance, a ústupky jsem se pokoušel přesvědčit naše vojáky, aby zrádného maršála nepodporovali.
Bohové byli milostiví a ukázalo se že, i zlo může posloužit nevědomky dobré věci. Když zrádný maršál vyzval „své“ vojsko, aby jej podpořilo a vzalo si svá „práva a majetky“, nepovstal jediný muž či žena z armád, aby mu stáli po boku.
Tehdy mé srdce za plesalo hrdostí nad mými poddanými kteří se nenechali omámit lživými slovy a věrni stáli po boku svému králi.
Kronikáři, tady bych rád, aby se do povědomí budoucích generací zapsalo, že mágové zůstali věrní ačkoliv je mnozí lidé osočují z vypočítavosti a ziskuchtivosti. Dokonce mě podpořili a navrhovali že vzbouřence zničí svými kouzly. Takový návrh jsem ovšem musel odmítnout, protože představa, jak se můj lid, který jsem přísahal bránit, vraždí mezi sebou, mi rvala srdce a raději bych přistoupil na požadavky Alvara Uzurpátora, než bych dopustil občanskou válku.
Jak už jsem ale říkal, nebylo toho potřeba, moji drazí vojáci zůstali stát na svých místech a maršál jen hleděl na prázdné prostranství, kde očekával obluzené bojovníky.
Alvar se ještě se pokoušel zachránit situaci dovoláváním se božího soudu, doufaje, že mu mistrovství v ovládání zbraně přinese vítězství tam, kde lži a pomluvy selhaly, ale i tady mu bohové jasně ukázali svou vůli.
Dříve než mohlo dojít k souboji mezi Alvarem a mým věrným rytířem Lotharem, objevila se na obzoru Horda, znovu sjednocená mocnou paží Blackhanda Ničitele, jež se rozhodl vybojovat generální bitvu a konečně zničit alianci.
Se studem musím říci, že tehdy na prahu našeho vítězství nastala nejtemnější hodina aliance. Mnozí selhali tam, kde měli dostát svým povinnostem a bohové žel já mezi nimi, učinil jsem mnohá špatná rozhodnutí. Však poslouchej, kronikáři.
Když jsem viděl blížící se sjednocená vojska Hordy, rozhodl jsem se pro jistotu odeslat státní poklad do bezpečí, aby nepadl do rukou orků, pokud by pevnost Grand Hamlet padla.
Tímto úkolem jsem pověřil svého starého přítele maršála Goriona Fordragona, který se i se svou ženou ekonomickému rozvoji říše nejvíce věnoval.
Sotva maršál opustil pevnost, přihrnuli se orkové doprovázení mocnými trolly. Vida jejich přesilu, pokusili jsme se o úskok a část z nich vlákali do otevřených bran pevnosti, které jsme vzápětí uzavřeli a nedočkavé útočníky pobili, jenže málo platné když mnohokrát víc nepřátel čekalo před hradbami a zuřivě bušili do našich bran.
Přestože mágové a černokněžníci z obou stran sesílali strašlivá kouzla a z nebe střídavě pršel oheň a dýchal strašlivý mráz, při kterém lidé tuhli jako by byli zalití v ledu, nakonec brána padla a opět se střetli prostí bojovníci. Můj lid, na který jsem tolik hrdý. Bili se neúnavně a nakonec zelené kůže z pevnosti vytlačili.
Jenže orkové projevili překvapivě strategického ducha a zatímco obléhali pevnost, vyslali menší skupinu, která překvapivým útokem dobila naše zázemí, město Moonbrook. Byla moje chyba, že jsem nevěnoval pozornost zadním řadám nepřátel a pohybu zástav jejich náčelníků. Mohlo to ušetřit mnoho nevinných životů.
Odvaha žen a mužů v poli však mou chybu napravila a hnali jsme orky sviňským krokem od zdí pevnosti a s nadějí vyhlíželi příští dny, kdy mělo dojít k závěrečné bitvě, která rozhodne osud naší domoviny.
Jenže běda, marně jsem čekal na návrat Fordragona s naším pokladem, za který jsme měli najmout mocné žoldnéře, mágy a nakoupit další artefakty.
Jaké bylo mé zděšení, když se maršál vrátil a sdělil mi, že v hustých lesích u Stormwindu ztratil celou karavanu i s poklady… v ten okamžik bych jej snad na místě nechal popravit před nastoupenou armádou. Ani nevím, kronikáři, co zadrželo mou ruku. Snad naděje, že bohové nám opět pomohou a že bych měl prokázat milost?
Naši vojáci marně vyrazili pátrat po ztraceném pokladu, zatímco já v duchu proklínal maršála Fordragona, nic nenalezli a já jen zdálky viděl rozesmátý Blackhandův obličej, když se doslechl, v jakých potížích aliance je.
Dozajista a oprávněně se těšil, že levně naverbuje veškeré dostupné žoldnéře a skoupí artefakty, se kterými porazí naše vojska.
Byl jsem zoufalý a ze zoufalství prosil prosté bojovníky i mocné rody celé aliance, aby svými majetky přispěli k financování válečného taženi.
Tehdy jsem byl podruhé potěšen soudržností a věrností všech svých poddaných: v krátké době se vybrala téměř polovina zlata z toho, které čítal ztracený státní poklad.
Zvláštní zápis do historie si pak zaslouží Arcibiskup Faol, jež věnoval bohatství shromažďované jeho církví a nežádal za to nijaké úlevy a odměny. Nechť mu bohové požehnají za tento nezištný čin.
Doufám, že se na mně nehněvá za mé narážky v zoufalství pronesené o zrušení církví a znárodnění jejich majetku.
Díky obětavosti mých poddaných a strategickým radám mých mých maršálů a rytíře Lothara jsme pak dokázali zverbovat alespoň několik žoldáků a snad zbavit Blackhanda finančních zdrojů.
I nadešel den bitvy, vojska se radila, pro mnohé ženy i muže ve zbrani měl nadejít čas setkání s jejich bohy. Rozdával jsem poslední zásoby zbraní vyškrábané z prázdných zbrojnic, ukořistěné artefakty i zbraně mých předku byly rozděleny mezi nejlepší válečníky, na hrudích mnoha z nich se houpaly uši uřezané největším nepřátelským vůdcům, kteří padli našimi meči.
A pak na bitevním poli zastíněném jen řídce rostoucími stromy, vyrazily armády k útoku a střetly se za třeskotu mečů a křiku umírajících. Dalo by se vyprávět mnohé, nikdo neví kolik hrdinských skutků se událo na obou stranách.
Z rukou kouzelníků sršely blesky.
Na obloze se v leteckých soubojích střetávaly naše elfí bojovnice z Quel’Thalas a jejich hrdinství spolu s kouzly kleriků nám postupně pomohlo ovládnout oblohu. Jejich palebné přepady trhaly řady nepřátel a podporovali řadovou pěchotu.
Grondarští žoldáci s hlavami ztěžklými pitím, avšak stojící se svými štíty jako kamenná hradba, bránili pravé křídlo, o které se tříštily opakované útoky orků.
Na levém křídle pak věhlasný druid s magickým mečem vzdoroval početné převaze, snad mu palebné přepady elfek, jež jsem mu vyslal ku pomoci, pomohly vzdorovat přesile.
A pak? Pak najednou bojiště ztichlo, pokryté mrtvými a zraněnými a já překvapeně shledal, že ještě žiji, že beznadějná bitva skončila a na nohou se drží obránci aliance, zatímco orkové prchají do dáli ke svému temnému portálu.
A tak skončila válka…
SOUMRAK AZEROTHU
nenastal a my dosud můžeme žít šťastní a svobodní.
A proto teď, kronikáři, dobře a pravdivě zapiš vše, co jsem ti vyprávěl.
A dále pak zapiš na paměť našich potomků toto vyhlášení všemu lidu aliance:
MÝM NÁRODŮM
Tímto bychom chtěli poděkovat jednomu každému z mých milovaných poddaných.
STATEČNÝM ŽENÁM A ODVÁŽNÝM MUŽŮM,
kteří bojovali, umírali a vítězili v mých službách v okamžiku pro naši milovanou zemi nejtěžších.
Naše díky rovněž patří věrným spojenkyním z národa vznešených elfů, které neváhaly přispět ku pomoci našemu těžce zkoušenému národu.
Zvlášť bychom chtěli rovněž poděkovat představitelům církve, kteří neváhali odevzdat pro válečné potřeby církevní majetek v dobách nejtěžších, kdy pokladnice zela prázdnotou.
Za totéž pak patří díky i všem dalším váženým rodům Aliance, které se vzdaly svých majetků ku prospěchu našich armád.
A nyní ke dvěma událostem, jež nelze již tak kladně hodnotit přesto, na oslavu vítězství nad krutým nepřítelem uděluji milost:
1)Maršálu Gorionu Fordragonovi za ztrátu státního pokladu. Nechť je mu dostatečným trestem, že navždy bude v pověstech vzpomínán, jako jediný kdož dokázal ztratit celý státní poklad. Bohové ztratit… kdyby jej alespoň ukradl, ale ztratit?
2)Maršálu Alvaru Ritekeeperovi, který po celý čas skvěle plnil své povinnosti na bitevním poli a byl nám cennou oporou, přesto se však pokusil vnést rozvrat do srdcí mých milovaných poddaných a podnítit vzpouru.
Naštěstí se prostí bojovníci ukázali moudřejší svého maršála a jeho vzpouru nepodpořili.
Přesto pro klid našich dětí tímto vyhlašuji, že všechen lid aliance bez ohledu na to odkud, pochází si je rovný a kdokoliv kdo by mezi našimi poddanými činil rozdíly na základě jiném než jejich přímých činů, skončí v rukou katů.
Jsme jeden národ, jedna země žijící pod jedinou vládou, spojená společnou vůlí žít podle práva a pořádku. Vzdorovat bok po boku nepřátelům a podporovat přátele.
3)Dále nechť je mezi všemi našimi poddanými známo, že kdesi v lesích za hlavním štábem aliance se nachází poklad čítající na tři sta zlatých, mnoho set železných dávek jídla a zbrojnici s desítkami kusů mečů vysoké kvality, mnohdy i magii posílených.
Kterýkoliv nálezce, jež poklad odevzdá do rukou představitelů Aliance, bude bohatě odměněn.
Podepsán vlastní rukou:
Llane Wrinn I
——————————————————————————
v úvodu byli použity úryvky z wikipedie:
Seznam postav ve světě Warcraftu
Seznam ras a skupin ve Warcraftu
a text ilustrovali fotky z bitvy pořízené Mehu: Soumrak Azerothu 2013